Zápisky Kačky Žvýkačky

Greta Garbo a já...

2012-02-27T12:13:00.002+01:00

Hádejte, co máme společného! Samozřejmě kromě nevšední krásy a talentu (pokus o vtip). Nebudu vás napínat a prozradím rovnou, abych měla o čem psát. Je to losos. Greta prý měla ráda lososa na všechny možné způsoby a já taky. Někde jsem četla, že měla nejraději marinovaného syrového lososa "gravad lax" nebo taky "gravlax". Tak proč se na chvilku necítit jako ona.

Myšlenkou připravit tuhle pochoutku jsem se nikdy seriózně nezabývala. Přivedl mě na ní až kamarád scukař Kytka, který nejenže lososa namarinoval, ale taky mi kousek dal a tak způsobil mojí novou malou posedlost. Momentálně jedu na vlně krmení kvásku, pečení chleba a vynalézání nejvhodnější kombinace ingrediencí na marinování lososa a jeho následného upotřebení. Kytkův losos byl skvělý, prý tam dal cukr, sůl, citronovou a pomerančovou šťávu a pochopitelně kopr. Recepty, které jsem našla na internetu většinou operovaly s vodkou. No proč ne.

Pokud se budete chtít po Kytkovi a po mně opičit, budete potřebovat především krásného čerstvého lososa. Já vím o 2 místech, kde ho sehnat. Jedním z nich je Makro (čerstvé ryby, pokud vím, naváží 3x týdně, tak to chce vychytat kdy). Druhým místem, které vřele doporučuji jsou cerstveryby.cz. Tahle internetová prodejna funguje podle mých zkušeností i podle ohlasů na SCUKu dokonale, takže pokud bydlíte/pracujete v dosahu jejich rozvozu, nemáte nad čím váhat. Já jsem kolem páté večerní objednala a druhý den v poledne jsem měla ukázkový filet lososa kolem 1 kg.

Pak už jen stačilo nachystat:

sůl - hrubou mořskou, ideálně nejodovanou

cukr krystal

pomeranč

citrón

panáka vodky

1 lžíci bílého pepře, který jsem nadrtila v hmoždíři
velký svazek kopru

a k tomu všemu samosebou tu rybu i s kůží.

Postup přípravy vám stručně popíšu a vy se podíváte na fotky švédské foodblogerky Anne a uvidíte, že se vám budou líbit i další příspěvky na jejím blogu.

Čili, lososa pěkně prohmatejte prsty, jestli v něm nezůstaly nějaké kosti. Do misky nalejte vodku, pomerančovou a citronovou šťávu, tak z půlky každého plodu a snažte, aby co nejvíce této tekutiny ulpělo na rybě (dost vám toho zbyde, nelekejte se jen nevím, jak popsat množství). Smíchejte sůl a cukr v poměru 1:2, řekněme 1 a půl pol. lžíce soli a 3 lžíce cukru a tuhle směs pak vetřete do ryby. Nakonec lososa posypte drceným bílým pepřem. Já drtila v hmoždíři, měl by být spíše nahrubo. Pak filet přeřízněte na půl, na jednu půlku rozložte celý svazek kopru bez stonků a druhou půlkou to přiklopte. Pevně všechno omotejte několika vrstvami potravinářské fólie a uložte to ledničky na 2-3 dny. Každé ráno a každý večer balíček otočte, ať se losos marinuje rovnoměrně. Pak už jen stačí tajemný balíček rozbalit. Vyteče z něj tekutina, kterou vytáhla sůl s cukrem. Odstranit kopr a rybu omýt nebo otřít od všeho, co na ní ulpělo.

Následujete hamletovská otázka: "Mrazit či nemrazit?". Anne říká, že před nebo po marinování je dobré dát rybu na 3 dny do mrazáku, čímž se mají zahubit všechny nechtěné organismy. Nevím jestli to funguje a jestli to není škoda. Takže v tomhle bodu nechávám postup na vás.

Další otázka je, co s ním? Všelicos, nakrájený na tenké plátky se dá jíst samotný, s nějakým dobrým chlebem, v salátu, s pomeranči a kdoví jak ještě. Tradičně se podává s hořčičnou omáčkou. Dá se koupit v IKEA nebo snadno vyrobit z: 15 ml švédské hořčice, 5 ml dijonské hořčice, 30 ml cukru, 22 ml červeného vinného octa, soli, pepře, 2 dl oleje - ne olivového, nasekaného kopru (švédská hořčice je taky ke koupi v IKEA, ale já ji nahradím medovou a tímto děkuju Katce Kočičkové za recept).

Mě zatím nejvíc nadchla kombinace s červeným sicilským pomerančem. Koupila jsem v Tescu mix baby salátů (špenát, rukola + něco dalšího) pokladla lososem a pomerančem a zakápla datlovým balsamicem s Vom Fass a olivovým olejem. Jinak jsem zkoušela "pomerančovo-lososové carpaccio", jednou s řepou a jednou s fenyklem. Zálivku jsem udělala z pomerančové šťávy, olivového oleje, medové hořčice a kopru. Nakonec mi fenykl i řepa byly trošku na obtíž, protože jejich chuť je prostě příliš výrazná. Ale experimentujte dle libosti a neváhejte mě informovat v komentářích. Já jsem připravená vynalézat ještě lepší marinádu. Pavli říká, že tam dala z citrusů i kůru, tak to zkusím.

Měla Kačka 4 jabka a nejdražší chleba na světě

2012-02-20T15:47:00.000+01:00

To jsem vám takhle pořádala doma večírek a potřebovala jsem koupit pečivo. Ale nějaké pořádné, protože jsem měla samé fajnové hosty, co jídlu rozumí. Chtěla jsem vyzkoušet francouzskou pekárnu ve Vodičkové, ale neměla jsem čas tam jít, tak jsem skočila vedle do La Bottega a koupila pane di Altamura za šílených 125 Kč/bochník. A půlka mi pak zbyla a já nevěděla, co s ní, tak jsem udělala žemlovku.

No, asi si ťukáte na čelo, že jsem ten chleba koupila a moje teta právě asi omdlela, když to četla, ale občas je potřeba trošku experimentovat, ne? Pane di Altamura, je v Itálii chráněný označením původu, ochrannou známkou a bůhví čím ještě a jsou na něj moc pyšní. Z venku je maximálně křupavý a uvnitř má žlutou pórovitou střídku. Stejně jako ostatní italské chleby je na naše chutě méně slaný. Byl dobrý, ne že ne, ale ten kváskový ořechový, co jsem upekla v sobotu podle Farfally, byl taky super a náklady byly podstatně nižší (ovšem kvásek jsem krmila 3 dny a s kynoucím chlebem nakonec spala v ložnici, aby mu nebylo horko a nepřekynul). Čili, kupovat už ho nebudu, ale něco pořádného jsem s tím zbytkem udělat musela.

A protože se tu vyskytlo přání věnovat se jídlům z dostupných surovin (myslím teda veku), a protože úplně vidím některé své blízké jak pyskují, že žemlovku by v životě nepozřeli, udělala jsem právě tu. A vy si jí udělejte taky a buď si kupte tu veku anebo si upečte toasťák podle Cuketky, který je dokonalý a na žemlovku se skvěle hodí.

Nachystejte si tudíž:

přiměřené množství pečiva - 8 větších krajíců bílého chleba nebo 16 krajíčků veky

3 vejce

1 plnotučný tvaroh

hrst rozinek naložených v rumu

tak 50 g másla + na vymazání pekáče

4 jablka - podle velikosti, usuďte sami

0,5 l mléka

30 g vanilkového cukru

10 lžic cukru krystal
skořici

Recept i postup je syntézou toho, co jsem se dočetla v Pokladech a toho, co si pamatuju od mámy. Nejdřív si oloupejte a nastrouhejte jablka na hrubém struhadle. Pak smíchejte tvaroh s 1 žloutkem (bílek dejte do nádoby, ve které pak budete dělat sníh), rozinkami a vanilkovým cukrem. Když říkám vanilkový cukr, myslím ten, který si uděláte doma z moučky a rozkrojeného vanilkového lusku/lusků, které doporučuji objednávat na vanilkove-lusky.cz. O vánocích se mi sešlo té vanilky nějak moc, tak jsem pár lusků, ze kterých jsem trošku vydlabala semínka, naložila do malé skleničky s vodkou a vyrobila tak docela silnou a dobrou vanilkovou esenci, která se dá přidávat do všeho, třeba i do to ho tvarohu. Takže na Dr. Oetkera fakt zapomeňte. Pekáč nebo jinou zapékací nádobu si vymaže máslem

Pak si dejte do mísy mléko, do něj 2 žloutky (bílky přidejte k tomu prvnímu a dejte do lednice), 2 lžíce cukru, rozpuštěné, ale ne horké máslo a všechno to pořádně metličkou promíchejte. Do téhle směsi namáčejte chleba/veku a klaďte do pekáče. Na první vrstvu namočeného pečiva dejte nastrouhaná jablka, posypte 4 lžícemi cukru a skořicí dle libosti. Na to pak rovnoměrně rozpatlejte tvaroh (fakt se to nedá říct jinak) a opět přikryjte vrstvou pečiva namočeného v mléčné směsi. Poklady radí zakápnout vše rumem z rozinek a je to geniální nápad.

Šoupněte do trouby a pečte cca. 30 minut na 160 stupňů, až bude horní vrstva pečiva pěkně dozlatova. Ušlehejte sníh z bílků a dvou lžic cukru, ten rozprostřete na vršek žemlovky nechte ještě tak 15 minut zapéct. Přiznám se, že já tam cukr nedala, protože mi to přišlo sladké dost (záleží hodně na těch jablkách), ale pak se mi ta sněhová čepice neudělala hezká. To nic nemění na faktu, že žemlovka chutnala fakt dobře a až na ten rum se hodně podobala té, co si pamatuju z dětství.

A jestli se v komentářích bude Martin, Zuzka nebo někdo další ofrňovat, že žemlovku nejí, bude sekec mazec!

Jak dvě buchty pekly buchty...

2012-02-12T15:18:00.002+01:00

... ale ne ledajaké, plněné a se šodó. Vlastně se šodó i vanilkovým krémem.
A s povidly i s mákem.

Sobotní plány jsem vám nastínila už v minulém příspěvku. Ráno jsem vstala a místo toho, abych se opařila čajem, jsem dala dělat kvásek a připravila těsto na buchtičky podle již několikrát zmiňovaných Pokladů klasické české kuchyně od Romana Vaňka. Oproti svým zvyklostem jsem se receptu držela poměrně striktně, takže jsem:

Udělala kvásek z trochy vlažného mléka, lžičky cukru krystal a 14 g čerstvého droždí.

Než kvásek vzešel, smíchala jsem sypké ingredience na těsto, a to 330 g hladké mouky +100 g cukru krystal.

Lehce jsem ohřála 160 ml mléka, nechala v něm rozpustit 100 g másla a nakonec přidala hotový kvásek.

Do mouky s cukrem jsem udělala důlek, do něj klepla 1 vejce, přidala špetku soli a přilila mléko s máslem a kváskem. Těsto jsem nechala pořádně prohníst robotem do hladka, lehce poprášila moukou, přikryla čistou utěrkou a vyrazila na snídani do Café Lounge.

V Café Lounge jsem se sešla s Chez Lucií a naším společným life koučem alias učitelem řízení, všichni tři jsme nezávisle na sobě projevili radost z toho, že neobsluhoval náš neoblíbený číšník a dali si kávu od Has Bean Coffee. Nevím přesně, co za kávu to bylo, ale určitě to byla káva s nejvýraznější aciditou, co jsem kdy pila.

Po snídani jsme se vypravili ke mně, zkontrolovat těsto, rozbít a spravit mlýnek na mák a udělat konečně ty buchtičky. Chválíme kouče, mlýnek sice nespravil, ale mák namlel. Těsto vypadalo i chutnalo dobře, ale oproti tomu na opravdické buchty, které jsem dělala podle Lucie, nešlo moc vyválet a dost se lepilo. Neplněné buchtičky by z něj určitě udělat šly, stačilo by dělat kuličky, my ale potřebovaly čtverečky, abychom doprostřed daly náplň a pak vytvarovaly buchtičku. Nebudu vás napínat, přidala jsem trochu mouky, rozehřála sádlo, kterým jsme si pak pomazaly ruce a šlo to jedna báseň. Táta mi půjčil krásný litinový pekáč, který Lucie vymazala sádlem a pak už jsme do něj sázely jednu buchtičku za druhou. Já ještě svařila mák s trochou mléka a mezi povidlové buchtičky ukryla i pár makových. Pekáč plný buchet jsme ještě potřely sádlem, nechaly půl hodiny dokynout a pekly 20 minut na 160 stupňů.

Mezitím Lucie připravila opravdové vinné šodó podle receptu ze stránek pana Cuketky:

Připravila si vodní lázeň, nad hrnec s horkou vodou dala nerezovou misku a v ní prošlehala 125 ml vína s 30 g cukru (lžíce a půl), přidala 2 žloutky a pár střiků citronové šťávy. Šlehala a šlehala, vůbec si nestěžovala, že jí bolí ruka, až měla krásné šodó si silnou vinnou chutí.

Na vedlejší plotýnce jsem mezitím já připravovala vanilkový krém podle Pokladů. Nesvařovala jsem ale šlehačku s vanilkovým luskem, ale rovnou jsem použila domácí vanilkový cukr. Vzala jsem tedy 1 kelímek šlehačky (200 g), nalila do rendlíku a dala na mírný plamen. Ke 2 žloutkům jsem přidala 30 g domácího vanilkového cukru, prošlehala, nalila směs do lehce ohřáté smetany ke šlehání, přidala špetku cukru a šlehala a šlehala.

Pak jsem metličku předala Lucii, vyndala buchty z trouby, potřela je směsí sádla a tuzemského rumu, ve kterém dlouhodobě louhuji vanilkové lusky a bylo to. Každý jsme zkoušeli makové i povidlové, šodó i vanilkový krém a všechno nám chutnalo, i když za vítěze by se asi daly prohlásit povidlové buchtičky se šodó. Ta navinulá chuť šodó v kombinaci s kyselejšími plumlovskými povidly nepřipomínala školní jídelnu opravdu v ničem. Asi jste si všimli, že používám jak termín buchty, tak termín buchtičky. Představujte si něco mezi. Jako jo, šly by udělat i trošku menší, ale takhle se tam zase vešlo víc náplně.

Příště ovšem, budeme učit vařit kouče, protože já už řídit umím, zatímco on nám neuvařil ještě ani čaj :).

Přízemní zimní radosti

2012-02-10T10:54:00.000+01:00

Když jsem vám před rokem předestírala svůj systém drobných radostí, ještě jsem nevěděla, že se mi podaří dotáhnout ho k úplné dokonalosti. Více či méně drobné radosti si dělám pořád a mám se fajn. Úskalí to má v zásadě pouze dvě. Stojí to peníze a nehubne se při tom. Ale co už, žijeme jenom jednou, ne?

Tenhle týden si mi zvlášť daří, nebudu vám to vyprávět všechno, ale o to nejdůležitější se s vámi podělím.

Opravdu velkou radost, trošku hraničící se závislostí, mi udělal nový podnik, který se jmenuje Nota Bene. Řekla bych, že je to celkem příhodný název, tohle místo totiž stojí za zapamatování i za návštěvu. Když tvrdím, že můj nejmilejší film je Sedm let v Tibetu, protože spojuje mé dva hlavní zájmy - buddhismus a Brada Pitta, kecám. Když vám ale řeknu, že Nota Bene spojuje kávu z Doubleshotu, jídlo od farmářů a piva z minipivovarů (Kocour, Staněk, Strahov, Matuška, Chýně ...), nekecám a asi už chápete proč se mi tam tak líbí. Když připočtu obsluhujícího sympaťáka a kuchaře, kterému není zatěžko udělat mlsným holkám po obědě mimo nabídku ještě crepes Suzette, je Nota Bene jasná obědová i večerní volba posledních dní.

K lásce k Mému šálku kávy jsem se tu už vyznávala mockrát. Když jsem se dozvěděla, že kavárna mění majitele, bylo mi ouvej. Když jsem se ale dozvěděla, že tím majitelem se stal přímo Doubleshot, a že sladkosti i pár slaností připravuje v kuchyni osobně Lanka Libin Mayer, zas jsem se uklidnila. Od úterka jede Šálek v novém, já jsem to byla ve středu prověřit a stojí to za to. Když dostanete na stůl takhle krásné flat white, tak prostě nejde nemít radost.

Když si k tomu dáte citrónový cupcake s creamcheese polevou a borůvkami nebo čokoládově-čokoládový s mandarinkou, tak se začnou dostavovat pocity nefalšovaného štěstí. Tohle místo má prostě obrovské kouzlo, kvůli kterému se vyplatí vypravit až do Karlína.

Snídaně v La Bottega di Finestra je poslední guilty pleasure (překlad. pozn.: hříšné potěšení) tohoto týdne, o kterou se s vámi chci podělit. Jenže mi došla baterka ve foťáku a fotky z iPhonu jsou nějaké tmavé... ach jo. Nevadí, barvitě vám to popíšu. Mimo téma snídaně, doporučuji návštěvu všem těm, kteří tvrdí, že Kmix se KitchenAidu nevyrovná. Mají tam pruhovanou kolekci Kmixů a jeden každý může směle vyzvat KitchenAid na souboj v kráse i funkčnosti (ale ne, své červené velké Káčko za žádný z nich nevyměním).

Já ale nešla do Bottegy kvůli mixéru, ale kvůli snídani, kterou si doma jen tak neudělám a to jsou vejce Benedict, pěkně na muffinu, se šunkou a holandskou omáčkou (v případě Bottegy s omáčkou bernaise a estragonem sloužícím i k dekoraci). Je to neuvěřitelná dobrota, kterou doporučuju k vyzkoušení každému. Kvůli pracnosti to vážně moc není jídlo na doma a taky to není úplně levná záležitost. Pražáky vyzývám k návštěvě Bottegy nebo Café Imperial a nepražáky vyzývám, aby napsali do komentářů, kde se dá u nich tahle dokonalá snídaně ochutnat.

A další radosti mě čekají o víkendu. Prozradím, že se můžete těšit na reportáž, jak jsme se sladkou Chez Lucií vyráběly buchtičky se šodó plněné povidly a mákem (Nebo, že bychom je tím mákem jenom posypaly?), pokud se tedy povedou... V neděli naopak pořádám kurz vaření pro nejmenší a budu se Zuzky holčičkami vařit rajskou omáčku s houskovým knedlíkem, protože Terezka mě několikrát informovala o tom, že ona knedlíčky zbožňuje.

A čím jste si udělali tenhle týden radost vy? Nezanedbávejte se!

Malá ostružina na dortu

2012-02-02T18:04:00.000+01:00

V úterý jsme si vyrazili v rámci Grand Restaurant Festivalu do restaurace Alcron. Před rokem tahle restaurace schytala kritiku za to, že účastníky GRF přestěhovala do La Rotonde a ošidila je tak o zážitek z útulnějšího a intimnějšího prostředí Alcronu a jeho téměř bezchybné obsluhy. Tentokrát k žádnému nemilému překvapení nedošlo, právě naopak.

Nevím, jestli to máte někdo podobně, ale pro mě má Alcron zvláštní kouzlo něčeho hrozně nóbl. Něco jako Ritz v Londýně nebo Plaza v New Yorku. Něco, co má styl. Moje prateta Eva byla trochu bohémka a trochu dáma z dobré společností. Kamarádila se s Janem Werichem, chodila do "číny" ve Vodičkové a prostě na svou dobu žila zajímavým a pro mě lákavým životem. Já jsem jí vlastně moc nepoznala, ale myslím, že jsem trošku po ní. Táta mi o ní vyprávěl jak sedávala v lobby v Alcronu a já si to pak představovala a přála jsem si to taky. O to víc, když jsem tam pak doopravdy byla a viděla ta nádherná malá pruhovaná křesla, která tam mají (teď jsou přestěhovaná v Be Bop Baru). Nějak se vidím, jak sedím v tom křesle, píšu si něco na iPadu, přijde ke mně Roman Paulus, prohodíme pár vtipů a pak mě vezme něco ochutnávat do kuchyně :).

Ve skutečnosti jsem v uterý v tom křesle seděla, dávala si výborný drink Honey n´ Basil, mluvila se šéfkuchařem Romanem Paulusem a byla i v té kuchyni. Ale ujídat z hrnců mě teda vážně nenechali. Tak popořadě.

V rámci GRF jsme si objednali tříchodové menu, udělali si rezervaci na 19.15 a byli jsme zvědaví na srovnání se Zlatou Studní. Měli jsme připravený pěkný stůl i malou stoličku pro kabelku, objednali si aperitiv (přála bych vám vidět ty krásné skleničky na Martini) a pak už to šlo všechno jako po másle. Po mandarinkovo-citrusovém másle, zauzeném másle, másle s chilli i másle s bylinkami, které jsme dostali na žulové desce k výběru pečiva. Pokud se ptáte proč tu nejsou fotky, odpověď není, že jsem neměla foťák, ale proto, že to bylo tak hrozně fajn, že jsem zapomněla fotit.

Prvním chodem byla mušle svatého Jakuba au pistou s lilkovou raviolkou. Předkrm se podával v hlubokém talíři, byla to hustá zeleninová směs s bílými fazolkami a zeleninou, na ní pak byla vláčná čerstvá mušle, domácí raviola s lilkovým pyré, a to celé bylo ještě doplněné bílou lehkou pěnou. Fantastické jídlo do téhle zimy, kterého bych snědla 2x tolik.

Hlavní jídlo představoval glazírovaný hovězí pupek s miso omáčkou a bramborovou kaší zauzenou v jasmínovém čaji. Nemám slov, abych vám popsala, jak to bylo dobré. Tak vám povím, že pokrm byl servírovaný bez omáčky, food styling byl čistý a jednoduchý a omáčkou jídlo doplnil až právě zmiňovaný Roman Paulus. Udělali jsme pár dobrých vtipů o tom, na čí pupek má tu omáčku vlastně nalít, dozvěděli jsem se, co máme na talíři před sebou a pak už jsme pomalu začali kout pikle, jestli bychom si to mohli dát celé ještě jednou dokola. Miso polévka mi moc nechutná, vždycky v ní cítím něco, co mi nejede. Přesto, že podávaná omáčka byla mnohem koncentrovanější, byla skvělá. Problém tedy netkví v pastě z fermentovaných sojových bobů, ale v té polévce. Na tohle jídlo se chci do Alcronu rozhodně vrátit.

Ještě vám prozradím, že ten večer byl v restauraci i Jaromír Hanzlík v doprovodu MUDr. Cimického a jejich partnerek. Trošku závistivě jsme koukali na to, jak je Roman Paulus odváděl do kuchyně. To jsme ještě netušili, že tam budeme moct taky. Byla to paráda, mohli jsme všude šmejdit a na všechno se ptát, viděli jsme, jak se připravují naše dezerty, že jim nechybí měděné rendlíky ani nepostradatelný bílý KitchenAid. Pracovat bych tam ale asi nechtěla, snídaňová směna nastupuje už ve 4.30, pár hodin po té, co končí ta večerní.

Dezert už byl ta pověstná ostružina na dortu, kterou jsem vám vyfotila, protože už jsem věděla, že o tomhle zážitku budu muset stůj co stůj napsat. Měla to být tyčinka caffe latte s mléčnou pěnou a sorbetem z lesních plodů. Já bych to nazvala spíš řezem než tyčinkou, ale i zvána jinak chutnala by stejně dobře. No vlastně nejlepší byl asi ten sorbet, ale obojí společně fungovalo skvěle. Chuť sorbetu byla hodně intenzivní, parádně letní, to si člověk ani nepřipouštěl, jaká ho venku čeká zima. Káva Illy byla připravená dobře, i když Doubleshot by určitě Alcronu slušel líp. Úplně si dovedu představit vlastní Alcron směs, která by se měnila pěkně podle sezóny, žádné unifikované Illy.

Sluší se dodat, že všechny chody doprovázela vína od pana Horta, ale byla prezentovaná dost rychle a stručně, takže do bližšího popisu se pouštět nebudu. Jenom vám poradím, ať se rychle kouknete na stránky GRF a zarezervujete se místo. Ještě stále jich zbývá pár k rezervaci a byla by opravdová škoda je nevyužít. Celé menu i s vínem stojí rovných 600 Kč a i kdybyste si měli udělat radost večeří venku jen jednou za rok, považuju to za rozumnou investici.

A když už tam budete, neošiďte se ani o drink v Be Bop Baru, mají tam speciální podlahu jakoby z gumy, na které se nerozbíjí skleničky. Třeba vás to pan barman nechá zkusit. Jen tedy nevím, komu tím prospějete.

Můj blog má narozeniny ...

2012-02-01T09:33:00.000+01:00

a já mám v tomhle směru přání jediný, abyste ho rádi četli.

Pomůžete mi trochu?

Tentokrát z toho nebudu dělat žádný doják. Jenom vám řeknu, že dneska je to rok, co jsem poslala pár kamarádům odkaz na tenhle blog a dala ho i do svého profilu na SCUKu. Čtenost blogu od té doby utěšeně stoupá a já z toho mám velkou radost a chtěla bych ji dělat i vám.

Tak co kdybyste mi řekli, jaký typ příspěvků rádi na blogu čtete? Spíš recepty, recenze, kecičky o životě, zprávy z výletů...? Je něco, co vám tu chybí nebo naopak přebývá?

Vidíte ten espresso šálek na fotce? A všimli jste si fotografického vtipu, jakože šálek stojí na plence, protože blog je ještě v plenkách? Tak ten šálek i podšálek bude patřit tomu, kdo mi poskytne v komentářích, z mého subjektivnícho pohledu, nejlepší zpětnou vazbu. Nečekám chválu, čekám konstruktivní kritiku a nápady jak udělat blog čtenářsky přívětivějším a atraktivnějším. Co vy na to?

My s bráchou si občas říkáme: "Děkuju za to, že jsi.", původně to byla jenom legrace a pak jsme to začali myslet vážně. Tak teda děkuju za to, že jste, že čtete tenhle blog, že píšete laskavé komentáře a děláte můj život lepším.

Zlatá Studna nebo zlatý důl?

2012-01-30T17:04:00.000+01:00

Nevím jak začít, nechci číst v diskuzi něco o snobech nebo naopak to, že nedokážu docenit finesy drahých restaurací. Takže jo, přiznávám, že nežiju od výplaty k výplatě, chodím do dražších podniků, ale ty nejdražší mě nechávají docela chladnou. Což o to, myslím, že dobře připravené jídlo ocenit dokážu, ale k dokonalému zážitku přispívá i dobrý pocit z ceny přiměřené "výkonu" restaurace. Průměrná cena hlavního jídla ve výši 900 Kč v Terase U Zlaté Studně mě optimismem v tomhle směru moc nenaplňovala a návštěva mě tudíž příliš nelákala. Když se ale naskytla příležitost navštívit tuhle restauraci v rámci bohulibé akce Amnesty International, neváhala jsem. A tak jsem včera byla "U Studně" na svíčkové.

Akce se konala v rámci Grand Restaurant Festivalu, klasická česká svíčková omáčka s pravou svíčkovou a karlovarským knedlíkem stála 600 Kč (oproti stálé ceně 720 Kč) a celý výtěžek šel do Amnesty International na pomoc třem nespravedlivě stíhaným a vězněným lidem. Tleskám skvělému nápadu, ať už byl z hlavy kohokoliv. Celkový počet míst/svíčkových byl omezený na 66.

Měli jsme rezervovaná 4 místa na nedělní večer. Byla jsem napnutá a snažila jsem se nemít naprosto žádná očekávání ani předsudky, takže hodnocení je myslím jakžtakž objektivní. K restauraci se dostanete spletitými uličkami Malé Strany, je ukrytá v malé úzké uličce na nádherném místě. Už od puberty sním o tom, že někde v těch místech budu jednou bydlet. Velikým výtahem jsme se nechali vyvézt do 4. patra, oznámili rezervační kód a byli jsme usazeni ke stolu. Bohužel ne u okna, takže jsem se cítila trošku ošizená o možná to nejcennější, co tahle restaurace nabízí, tedy neskutečný výhled na Prahu.

Obsluha eufemisticky řečeno vázla, a to i po té, co jsme si objednali aperitiv a proaktivně požádali o lístek, abychom si mohli objednat předkrmy, což nám nikdo nenabídl. Nevím, možná se čekalo, že si dáme svíčkovou a poběžíme. Obsluhoval nás bodrý chasník, který neváhal použít slova jako vínečko, lahvička apod. a mě neskutečně štval. Podařilo se mu i zapomenout jednu objednávku, ale alespoň se přišel zeptat. No, abych to nerozmazávala, obsluha mi přišla neadekvátní cenám i prostředí restaurace. Nemůžu ale posoudit, jestli se za běžného provozu nechová k hostům o trochu pozorněji.

Interiér je řešený noblesně, líbila se mi zlatá stěna s reliéfem a uvažuju o něčem takovém do své nové pracovny :). Koukat ale nemáte po restauraci, nýbrž z okna. V tomto bodě nemám výtky žádné.

Pokud jde o jídlo samotné, je to složitější. Ceny předkrmů se pohybují někde kolem 400 Kč, polévky jsou o fous levnější. Vyzkoušeli jsme např. trio ze tuňáka ve formě tartaru, tataki a špízu s teriyaki omáčkou (380 Kč), které bylo velmi dobré. Já jsem zvolila trošku škodolibě thajskou polévku tom yam kung s krevetami a kuřecím masem (320 Kč), protože ji mám docela najezenou a přišlo mi legrační mít ji na menu vedle svíčkové a pražské šunky. No, nebyla špatná, ale k autenticitě měla podle mě daleko. Základ ze silného vývaru, který asi nebyl použitý jen a pouze pro tuto polévku byl ovoněný zázvorem a citronovou trávou. Polévka byla lehce pikantní, papričky habaneros, které jsem dostala zvlášť jsem tedy nevyužila. Potíž byla absurdně právě v tom, že ten vývar byl příliš dobrý a silný a podle mě tak přehlušoval ostatní asijské chutě.

Očekávaná svíčková se dostavila pod efektním poklopem a omáčku k ní přidali páni číšníci po jeho odklopení. Zbytek nám nechali v omáčníku na stole a já ji pak ujídala. Omáčka byla vynikající, zeleninově sladká, taková, jakou si pamatuju z dětství. Maso růžové, někde kolem media. Karlovarský knedlík byl ale trochu tuhý, petržel v něm nebyla moc cítit ani vidět a hlavně byl z obou stran suchý (nechci říct přímo oschlý), což si nedovedu vysvětlit jinak, než že byl nakrájený nějakou významnější dobu před podáváním, a to se mi prostě v téhle restauraci nechce věřit. Když si uděláte karlovarský knedlík pěkně podle Pokladů od Romana Vaňka pochopíte, že vedle něj ten ze Studně neobstojí a to mi jako za ty peníze opravdu va!

Z dezertů jednoznačně zvítězila variace tradičních créme bruleé (295 Kč), což byly 4 mini porce šafránového, kávového, pistáciového a tuším klasického bruleé, s pěknou krustičkou a jednoduchým food stylingem. Moje variace domácích sorbetů (180 Kč) představovaná 3 kopečky - limeta, campari orange, malina byla taky povedená. Příchuť campari orange rozhodně doporučuji zmrzlinové specialistce a kolegyni scukařce Katce/Dv. Naopak na vanilkovém parfait (295 Kč) s malinovým srdcem přelitým čokoládou Valrhona byla nejlepší ta čokoláda.

K tomu všemu jsme si kromě aperitivu dali 2 lahve moravského vína - cuvée Quatre 2008 z Dobré vinice (1000 Kč) a Pálavu 2009 výběr z hroznů od Miloše Michlovského (1200 Kč) a za 4 osoby bez ceny svíčkové, kterou jsme zaplatili předem, jsme dostali účet na 5600 Kč. No, se zlevněnou svíčkovou to tedy bylo hezkých 8000 Kč + spropitné a já si okamžitě představila 2 mnohem vydařenější večeře někde jinde. Moc bych si přála, aby Amnesty dostala ty peníze všechny, protože jinak to byla jedna z mých horších investic.

Tolik zpráva ze Studně, kam se pravděpodobně už nevrátím. A kdyby mě chtěl někdo pozvat na výjimečně pěkné rande (motivační dopis, životopis a foto zasílejte na: kacka.zvykacka@gmail.com :), nesnažte se mě ohromit výhledem a plnou peněženkou. "Spokojím" se s večeří v Sanshu a pak to vezmeme romantickou procházkou do Hemingway Baru.

Když vás život netěší, tak vás jídlo utěší?

2012-01-26T16:42:00.000+01:00

Tohle téma mám v hlavě víc než týden. Když jsem se nad ním začala zamýšlet, ještě jsem nevěděla, že dám impulsivně po 8 letech v práci výpověď a prostor pro comfort food se tak otevře v největší možné míře. A víte co? Necpu se křidýlky z KFC, nemizí ve mně tabulky čokolády, neohryzávám jehněčí kolínka a už vůbec do sebe nelámu tequilu. Funguje tedy jídlo jako útěcha/potěcha (lepší překlad pro comfort food mě nenapadá)? Máte nějaké jídlo, které ve vás dokáže navodit pocity dobré nálady a klidu? Já totiž asi ne.

Téma vzniklo tak, že jsem si z nevím jakého důvodu vzpomněla na ruské vejce. Pamatujete? Vy co je vám alespoň 30 přece musíte. Já jsem ho milovala. Těm, kteří netuší o čem je řeč, ho popíšu jako takový chlebíček, ale bez chleba. Byla to bílá plastová miska a v ní salát (asi vlašák nebo bramborový), na salátu půlka vejce natvrdo důkladně zalitá majonézou, plátek šunky, vějíř z nakládané okurky a nějaká ta kudrnka, aby se neřeklo. Jedlo se nejlépe s rohlíkem, ale šlo to i bez. Máma mi ho kupovala, když jsem musela třeba k doktorovi a bála jsem se. Můj brácha ho nijak zvlášť rád neměl, takže když se nepříjemná událost týkala obou, dostávali jsme tzv. kornoutky. To byl kornoutek jako na zmrzlinu plněný brutálně sladkým máslovým kakaovým krémem. Znáte? To bylo naše comfort food. A pak ještě takové ty původní arašidové křupky.

Na gymplu jsme s kamarádkou Katkou konzumovaly ve velkém suché neplněné rakvičky. Balíček po deseti kusech pro nás nebyl žádný problém. Když jsem pak studovala v Itálii, chodily jsme s Leticií na zmrzlinu k Giannimu a když bylo nejhůř, tak na pizzu do takového spíš take-away, ale dalo se tam i sedět. A pak už nevím. Co jsem dospělá holka, nemám asi žádné opravdové comfort food. Jasně, kdyby někdo dokázal udělat něco, co chutná přesně tak, jako to dělala máma, asi by mi to vehnalo slzy do očí, ale dojetí nemá s útěchou co dělat. Možná spíš naopak.

Jídlo mi samozřejmě přináší radost a klid v duši pořád. Jenže už není tak důležité co, ale kde a s kým. Prvenství v oblasti "kde" drží jednoznačně Cafe de Paris, o kterém jsem v sobotu psala v LN. Byla jsem tam, když jsem byla nejšťastnější na světě a byla jsem tam i když mi bylo skoro úplně nejhůř. Když jsem byla šťastná, byla jsem prostě šťastná, to bych byla ten den asi kdekoliv. Ale nebrečet, užít si večer a cítit se jakžtakž dobře i v té druhé situaci, na to bylo potřeba Cafe a Zuzka. Za měsíc po tom, jsem si to zopakovala, zase v Cafe, tentokrát s Ondřejem a zase bez slz, i když mi nebylo o moc lépe. Příští týden tam jdeme se Zuzkou a Ondřejem "slavit" mojí výpověď. Nenapadlo mě jít jinam. Tohle místo na mě prostě funguje. Taky funguje cappuccino v Cafeteru a v Šálku. Platí na mě Martin, Pavli, Magda ... Cappuccino je spíš na menší bolístky. Když se hroutí svět, je třeba kotíček (entrecôte). Bežné splíny zažene i sushi z Hanilu, to ale nejlépe s bráchou nebo s tátou.

Přála bych si mít nějakou oblíbenou cukrárnu. Najde se někdo, kdo si vzpomene na "Modrého psa ležícího naznak" ve Pštrossově ulici? Tam se dal dobře zahánět stres a strach ze zkoušek na VŠ. Bohužel tam nebyl moc dlouho. I tak doufám, že až si za 40 let budu chtít Zuzce vylít srdce, budeme chodit do nějaké cukrárny, kde budou mít dobré dortíky i kávu a my nebudeme nerudné staré báby, ale milé stařenky, které kromě bolavých kolen nebudou mít žádné větší bolístky.

Jak jste na tom s jídlem pro radost vy? Máte nějaký stoprocentní gastronomický lék na smutky a stresy. A stačí ho užít doma nebo se musí podávat ve společnosti a na nějakém konkrétním místě. K alkoholu mám respekt, tak ten sem raději tahat nebudeme.

Jsem vážně poklad!

2012-01-22T12:13:00.002+01:00

Tak dobře, ne já, ale ta kuchařka od Romana Vaňka, co už tu o ní byla řeč - Poklady klasické české kuchyně. Už od vánoc tam mám založených několik receptů, které hrozně nutně potřebuju vyzkoušet a teprve teď jsem si na to vyšetřila volný víkend. Nelekejte se, nejsou to žádná složitá jídla, která se vaří pět hodin (i když já taková ráda). Jenom mi přijde fajn mít na vaření čas a užít si to s někým dalším. Včera jsem udělala výjimku a pustila si do kuchyně pomocnici. A ne jen tak někoho, ale sladkou Chez Lucii. První zkušební recept byl jasný, povidlové taštičky, které dělá Václav Frič Na Pekárně. Příprava je snadná, náklady nízké a spokojenost zaručena, tak se do toho pusťte.

Recept uvedený v kuchařce jsem pokrátila dvěma a stejně jsme nakonec měly taštiček mnohonásobně víc, než jsme byly schopné sníst, cca. 60 kusů, vykrajovaných relativně malou skleničkou. Tohle jsou suroviny, které na ně budete potřebovat:

0,5 kg brambor (čím moučnější, tím lepší)

150 g hrubé mouky

2 malá vejce (nebo 1 a půl)

trochu bramborového škrobu

sůl

cca. 200 g povidel (samozřejmě domácí)

strouhanku

máslo na polití

moučkový cukr

ořechy

Brambory jsem uvařila ve šlupce předem, nechala je vychladnout. Oloupané brambory jsme nastrouhaly na jemném struhadle, poprášily bramborovým škrobem. Řiďte se intuicí, ale nijak zvlášť tím škrobem nešetřete. Musíte se přizpůsobit moučnosti brambor. Já tam nechtěla škrob zbytečně sypat, takže první várka byla hodně bramborová a málo moučná, těsto bylo dost mokré a hůř se s ním pracovalo. Nakonec jsme do těsta ještě trochu škrobu přisypaly, bylo vláčnější, dalo se lépe vyválet a taštičkám to moc prospělo. Po škrobu přidejte mouku, vejce, trošku soli a rukama vypracujte těsto. Jde to docela dobře. Kniha radí vyválet těsto asi na půl centimetru silný plát, ale myslím, že může být i tenčí.

Skleničkou pak vykrajujte z těsta kolečka, plňte povidly tak, aby se daly přeložit a kraje spojit. Záleží samozřejmě na velikosti vykrojeného kolečka, ale nám se tam vešla tak půlka moka lžičky. Ze začátku jsme plnily moc a taštičky nebyly zavřené úplně dokonale, ale při vaření se neotevřely a klaplo to i tak. Vy se ale můžete poučit s našich chyb :).

Taštičky se vaří ve vroucí osolené vodě asi 5 minut. Vodu si ale dejte vařit předem při přípravě těsta. Čím rychleji budete pracovat, tím méně mokré těsto bude a výsledek bude lepší.

Nakonec se taštičky posypou moučkovým cukrem a strouhankou a polijí rozpuštěným máslem. Nevím, jestli jsem si to vymyslela nebo ne, ale měla jsem utkvělou představu, že Na Pekárně byly taštičky posypané i ořechy. Takže jsem dala strouhanku do food processoru spolu s ořechy a udělala ořechovo-strouhankovou směs. I když v receptu ořechy nejsou, dejte je tam, je to fakt moc dobré.

Naše taštičky byly o něco menší než ty Na Pekárně, každá jsme jich zvládla asi 10 a tudíž nám 40 ks zbylo. Lucie mi poradila, ať je naskládám na prkénko, to vložím do mrazáku a až zmrznou, tak je teprve přeskládám do pytlíků nebo krabiček. Geniální rada! Mám zásobu a možná si dám dneska odpoledne zase pár kousků, jsou totiž strašně dobré.

Vrhněte se na to, touhle dobrotou si ostudu u nedělního oběda určitě neuděláte a ještě tím můžete udělat radost někomu, koho máte rádi. Kdo z vás by neocenil návštěvu, která místo nic moc vína přinese pytlík mražených taštiček? Asi už budu rozdávat jen jedlé dárky...

P.S. Ale Lucii vám na výpomoc nepůjčím, moc nám to spolu šlo. Díky!

Vím všechno! A povím!

2012-01-17T13:52:00.001+01:00

La Bottega di Finestra dnes konečně otevřela. A stojí za to. Těžko komplexně hodnotit po pár hodinách provozu, 1 cappuccinu, 1 ovocném minikošíčku, 2 macarons a příjemném rozhovoru s 1 milým mladým mužem. Tak já nehodnotím, jen posílám dál, co jsem se dozvěděla a co jsem vyzvěděla.

La Bottega se nachází v Platnéřské 11, Praha 1 tam, kde dříve byla kavárna Indigo nechvalně proslulá tím, že jsem tam přišla o nejdražší kabelku mého života ještě proslulejší značky. Raději nevzpomínat. Kdo v Indigu byl, ví jak veliký to byl prostor, dnes se mi to tam zdálo ještě větší. Hned za vchodem je kout se zeleninou a naproti němu kasa. Celou přední část pak zabírá bar s prosklenými vitrínami. Nalevo jsou čerstvé těstoviny, nakládaná zelenina, panini atd., napravo macarons, košíčky, dortíčky... a bokem pak ještě pečivo. Všechno domácí. Pečivo peče od půlnoci do rána pekař z jihoitalské Altamury, zatímco sladkosti připravuje bývalý cukrář z Cremeria Milano (Pamatujete nejdražší zmrzlinu z Pařížské?). Podle všeho je na co se těšit. Pečivo jsem neochutnala, ale vypadalo hezky, od pohledu bych tipovala větší než malé množství olivového oleje. Takové to hodně měkké, lesklé pečivo, co chutná nejlépe s parmskou šunkou :). Sladkostem jsem neodolala. Macarons (32 Kč/mini ks) jsem důkladně prozkoumala, rozpitvala a ochutnala. Za mě dobrý, ale doufám, že brzy přemluvím Lucii na oběd a zhodnotíme je společně.

Oni tam totiž i vaří! Podle toho, co jsem zjistila, to vypadá na 3-4 jídla v polední nabídce, těstoviny, ryby, risotto. V přední části je 5 stolů pro 4 osoby a vzadu další 3, tak doufám, že vždycky najdu místo. Dneska bylo všechno hodně v záběhu, stoly byly sice obsazeny, ale opravdové jídlo jsem nikoho jíst neviděla. Všichni zůstali u kávy, skleničky, sladkostí a sendvičů. Kávu (espresso 39 Kč, cappuccino 45 Kč) mají podle mě stejnou jako ve Finestře. Dovedu si představit zajímavější, světleji praženou směs, ale připravit ji tu umějí dobře.

Kolem baru postával hlouček personálu. Každého, kdo vešel, se někdo ujal. Nás obsluhovala nejdříve usměvavá slečna a když jsem se šla podívat dále do krámu, přidal se ke mě opravdový sympaťák, který mi prozradil všechny ty tajnosti, které tu teď píšu. Třeba, že ryby a mořské plody tu budou mít každý den čerstvé. Co se do večera neprodá, uvaří se ještě ten večer v restauraci a ráno zas bude nové zboží. A teď to přijde... opravdu tu mají box na zrání masa! Momentálně tam visí obrovská kýta a další kus krávy a pak jsou tam velké zavakuované balíky, které jsou z Itálie a připravené k okamžitému rozbalení. Maso budou mít české i italské. A to není všechno. Víte, kdo tu bude mít maso pod palcem? Pan Kšána z Břevnova. Prý bude i pár dní v týdnu prodávat, takže bude show. Maso bude běžně k prodeji, nikoliv na objednávku, jak se proslýchalo. Pan Kšána budě dělat i klobásky a další dobroty. Těšíte se?

Průchodem kolem masa a ryb se dostanete do velké zadní místnosti, kde od stropu visí prosciutta (Nepleťte si s rájem!). Tady jsou k mání uzeniny a připravený je box na sýry. Všude v prostoru jsou pak vína, oleje a takové ty další italské nezbytnosti.

To je asi prozatím vše. Nemám bližší informace o cenách jídel ani dalšího zboží, protože cenovky všude chyběly a menu nám slečna odvyprávěla z hlavy. Ale podle kávy a sladkostí soudím, že by se denní nabídka mohla pohybovat docela rozumně jako vedle ve Finestře (polévka + jídlo za cca. 200 Kč), takže doufám, že konečně budu mít vedle kanceláře stálé místo na oběd. Otázka je, jak často se mi podaří odejít bez masa, ryby, šunky... ještě, že mám teďka tu brigádu v Lidovkách :).

V milánském Máji, budete jak v ráji

2012-01-16T12:11:00.001+01:00

Že vybalancovat duchovní a konzumní já není úplná hračka, se ví už pár tisíc let. Moje já se střídavě vyzývají na souboj a vítěz je vždycky nejistý. Při každoročním výletě do Milána je o něm ovšem rozhodnuto předem. Poslední večeři jsem ani při 5. návštěvě neviděla, ale sama jsem se navečeřela skvěle. A rovnou v obchoďáku

Jak už jsem naznačovala, první víkend v lednu mám dlouhodobě rezervovaný pro nákupní výlet do Milána. Oblečení, boty a jídlo se prostě v Itálii kupují skvěle a navíc, když jsou slevy.... Není to ale žádná pohodička, nakupování je vyčerpávající a je třeba poctivě doplňovat síly. První lednový víkend je skvělý v tom, že slevy jedou naplno a obchody jsou ještě plné věcí. Nevýhoda právě tohoto víkendu spočívá naopak v tom, že drtivá většina opravdu dobrých restaurací má zavřeno od vánoc až do následujícího pondělka (všechny s hvězdou). Těžko se tak dá sestavit nějaký jasný jídelní plán podle doporučení z internetu a věci tedy nechávám náhodě.

Když jsme v pátek večer uprostřed nejznámějšího milánského obchoďáku La Rinascente usoudili, že je čas na večeři, promptně jsem navrhla, že začneme skleničkou prosecca v oddělení lahůdek. Ukázalo se, že tohle oddělení (ve kterém jsem byla xkrát, ale asi jsem nespustila oči z regálů) je obklopené restaracemi, z nichž jedna měla zvlášť lákavé menu a strhující výhled na dóm. A o tom to dneska všechno bude.

Byla jsem unavená, hladová a nechtělo se mi venku něco hledat, tak jsme se rozhodli, že se najíme rovnou tam. Nakonec jsem byla šokovaná na jaké jídlo a servis můžete v obchodním domě narazit. Provozovatelům restaurace v horním patře obchodního domu My (Máj) na Národní třídě vřele doporučuji výlet, shodou okolností se restaurace jmenuje docela podobně - Maio. Takhle se to totiž má dělat. Nejdřív mě překvapil dotaz, jestli máme rezervaci, naznačující, že sem nechodí jen nešťastníci unavení nákupy. Naštěstí se v plné restauraci našli 2 volné židle od manželů Eamsových i prázdný stůl. Po chvilce nám milý číšník nalil na přivítanou skleničku prosecca na účet podniku, přinesl dvoujazyčné menu a pečivo, které si nechávají péct v malé poctivé pekárně. Stručné menu obsahovalo 6 předkrmů, 6 "primi", tedy těstoviny a risotta, 6 "secondi", tedy hlavní jídla a několik druhů pizzy. Mezi předkrmy je tedy zahrnutý i hamburger, který tam hrozně frčel, vypadal nádherně a já byla nalomená, ale byla jsem přece v Miláně, že jo?

Nakonec jsem si dala tatarák z tuňáka s grilovanou zeleninou a telecí líčka z piemontského telátka v silné omáčce z červeného vína, se sladkokyselými cibulkami a malými placičkami z polenty. Bratr a hostitel v jedné osobě (děkuji, děkuji :) si dal salát s uzeným lososem, chřestem, vajíčkem a granátovým jablkem a risotto al nero di seppia s mořskými plody. Nebudu vás napínat, nakonec jsme tam šli i druhý den na oběd, protože to bylo neskutečně dobré, takže fotky pocházejí z obou návštěv a navíc můžete obdivovat i mé polední ossobuco s milánským šafránovým risottem.

Tatarák byl absolutně čerstvý, ochucený jen olejem, solí a pepřem a příloha v podobě grilované zeleniny mi přišla dokonalá. Perfektní jídlo na léto hned po příjezdu z Makra s čerstvou rybou.

Zároveň se mi ale strašně líbil ten Dáňův salát, takže jsem si ho dala druhý den. Geniální kombinace surovin i chutí. Opět budu kopírovat a snad se s vinaigrette se šťávou z granátového jablka nějak popasuju.

A ty líčka... chutnalo mi všechno, měkoučké maso, silná trošku sladká omáčka s výraznou chutí červeného, ty cibulky...

Ossobuco druhý den ovšem zaznamenalo stejný úspěch. Chtěla bych od nich odebírat maso. A že milánské risotto, které nemá s tím ze školní jídelny společného vůbec nic, je prostě must, vám snad vyprávět nemusím.

Dezert z pomerančů a papáji doplněný o citronový sorbet a proužky kandované pomerančové kůry jsem zahlédla u vedlejšího stolu a musela ho mít taky.

Co chcete slyšet ještě? Že ceny nebyly nijak šokující a podle mě přesně odpovídaly výkonu restaurace? Jo bylo to tak (jídla 15 - 20 euro). Když si představím, jak úžasné musí být v létě večeřet na terase, ze které je dóm fakt na dosah ruky, myslím, že bych mohla zvládnout i letní výprodeje.

Já vám teda něco povím, jo?

2012-01-09T10:37:00.001+01:00

S tou italskou kávou, která už na první benzínce za hranicema chutná tak skvěle, že lepší si u nás nedáte, jsou to jenom kecy. A platí to čím dál tím víc. Je pravda, že jsem se kávu naučila pít v Itálii. Chodila jsem na italský gympl a do Itálie jezdila několikrát ročně, takže se tomu nešlo vyhnout. Pak jsem chodila s Italem, do Itálie jezdila ještě častěji a pak jsem tam studovala a stala se cappuccino addict. Kvalita běžně podávané kávy se podle mě za tu dobu v Itálii zhoršila a já se navíc kávově vzdělala. Co z toho plyne? Že za tři dny v Miláně jsem měla několik nepitelných káv, jednu opravdu dobrou a několik fajn, v kavárně blízko hotelu, kterou už znám roky.

O to víc mě teď štvou maloměšťácké kecy v internetových a jiných diskuzích o tom, jak všude jinde je všechno lepší. Česká republika má mnohem menší kávový potenciál než Itálie a přitom tu už máme x pražíren, které to s kávou myslí více méně vážně a snaží se posunout naše kávové obzory o něco dál. A teď nebudu dělat reklamu té mojí nejoblíbenější, jen bych chtěla, abychom si toho my všichni začali trošku víc vážit, trošku míň kecat a trošku víc něco dělat. Teda kromě mě, samozřejmě, protože já si toho vážím už teď a kecání je moje práce :).

Každoroční slevový výlet do Milána byl skvělý. Koupila jsem si spoustu výhodných a potřebných věcí. Namátkou: maličkaté cibulky na glazování, neskutečně drahou pancettu (nějak jsem si nespočetla, že stojí víc než solidní svíčková), pár kilo těstovin (pochopitelně tažených v bronzu), trochu parmazánu, kousek špeku (lardo v bylinkách), hodně salsiccie... no zkrátka, co si tam tak člověk může koupit. A žádnou kávu!

Domů jsem se nijak zvlášť netěšila, ale do Šálku, Cafetera nebo Lounge jsem se těšila moc. A taky zas musím do Galerijní kavárny v Lidické, hlavně proto, abych podpořila Yakimu... a s tím souvisí moje jediné novoroční předsevzetí: víc se věnovat alternativním metodám přípravy kávy a bojkotovat hnusy, které se tu prezentují jako nejlepší italské a jiné značky. Možná tu nemáme takovou kávovou tradici jako v Itálii, a pan Dadák, zakladatel pražení v Čechách, se teď díky televizní reklamě může zdát spíš jako legrační figurka, ale i díky jemu tu máme pár lidí, kteří umějí upražit skvělou kávu a taky pár těch, kteří jí umějí připravit a já je obdivuju a děkuju jim za kávovou jistotu v tomhle nejistém světě.

Nepřidáte se ke mně? Co se vykašlat na špatně připravenou Lavazzu, bez ohledu na přípravu odporné Segafredo, nic moc Bristot atd. a objednat si nějakou dobrou výběrovou kávu a udělat si jí doma metodou, na kterou máte to správné náčiní.

Zkuste třeba Doubleshot, La Bohéme, Yakima Coffee, Coffee Source ... výběr je čistě náhodný, co znám a co mě zrovna napadlo.

Skončili jsme pod mostem...

2012-01-02T18:00:00.002+01:00

... aneb tip na výlet a zkouška nového objektivu. Tak jsme se vám v pátek vypravili s trenérem Ondrou na výlet do Poděbrad. Původně chtěl na běžky, ale já ho přemluvila, že oběd bude lepší, to dá rozum, že? Ostatně za minulý rok jsem se toho nasportovala ažaž. A co myslíte? Restarace Lovas&Lovas, kam jsme měli namířeno, měla zavřeno, jen se neobtěžovali to napsat na web, takže jsme dorazili k zavřeným dveřím. Naštěstí mám iPhone a v něm mobilní SCUK, který nás spolehlivě navedl do jiné poděbradské restaurace, přímo pod most - Sotto Ponte (Pražská 62, Poděbrady). A jelikož můj ikonický fotoaparát má nový objektiv, který dělá krásné fotky úplně sám, přiblížím vám návštěvu prostřednictvím fotografií.

Malý domek, ve kterém je restaurace, je vážně rovnou u řeky, takže vyražte k mostu, sejděte po schodech dolů a jste tam. Zahrádka byla v zimě logicky mimo provoz a uvnitř jenom 2 volné stoly, což je den před koncem roku kolem druhé docela pozitivní znamení.

Jídelní lístek mě zaujal nejprve tím, že snad na každém řádku byla v italštině chyba, někdy i více chyb v jedné položce (ten na webu není aktuální, ale představu si uděláte). Proč má sakra někdo pocit, že když nebude v "italské" restauraci lístek napsaný italsky, bude to větší problém, než když bude napsaný blbě? A proč si ho tedy nenechá přeložit od někoho, kdo italský umí (třeba ode mě :). Možná jsem Kačka Prudička, ale mě to opravdu vadí. Navíc co je špatného na lístku psaném česky? Co pollo zvou i zváno kuřetem chutnalo by stejně.

No nic, chtěla jsem si dát předkrm s názvem Sushi del chianti (roztlučená hovězí svíčková s čerstvou chilli papričkou a pomerančovou kůrou), akorát, že ve dvě odpoledne jim stále ještě nepřivezli hovězí maso (ehm, ehm). Dala jsem si tatarák z tuňáka a až na veliké kusy cibule, které bych oželela úplně a nahradila tak třetinovým množstvím šalotky, byl vážně dobrý a hezky vypadal.

Pak jsem si dala kuřecí maso s kaštanovou omáčkou a kapustičkami (přece si před trenérem nedám řízek nebo něco takového). Byla to v celku dietní dobrota. Vlastně se mi nabídka hlavních jídel hrozně líbila, byla lákavá a hodně originální.

Ondra si dal pomalu dušené telecí maso s omáčkou z lišek a domácím rozmarýnovým chlebem. Trochu jsem litovala své averze k houbám, protože maso vypadalo fantasticky, rozpadalo se na jednotlivá vlákna a kousek, který jsem ochutnala byl dokonalý. A ty lišky tam vlastně zas tak cítit nebyly.

Po kapustičkách jsem měla pořád trošku hlad, dala jsem si panna cottu a byla bezvadná. Pod mostem v Poděbradech asi vědí, že méně želatiny je více a mohli by to vyučovat v kdejaké pražské restauraci. Vážně, v chuti byla výrazně cítit smetana, konzistence byla přesně podle mého gusta a porce byla jen lehce zakápnutá karamelem. Paráda.

Cappuccino - no comment.

Celkově to byl ale hrozně fajn zážitek, při troše snahy by Sotto Ponte mohla být skvělá restaurace, kterou rozhodně nemají v každém menším městě.

P.S. Mám-li čtenáře mimo Prahu a Brno, doporučte mi prosím nějaký podnik, který u vás stojí za to. Kdybych náhodou měla cestu kolem a měla hlad....

Byla jsem hodná holka

2011-12-29T11:50:00.000+01:00

Být hodný se vyplácí, člověk má ze sebe dobrý pocit a na vánoce pak pod stromečkem najde spoustu bezva dárků. Já byla letos asi opravdu hodná, protože jsem dostala samé príma věci. Z minimálně třech budete mít užitek i vy. Těsně před štědrým dnem jsem dostala kuchařku od Romana Vaňka - Poklady klasické české kuchyně, kterou jsem si moc přála. Můžete se těšit na nějaké recepty. Ježíšek mi dále nadělil pancake objektiv k mému ikonickému foťáku, takže teď mi to focení půjde úplně samo. Můžete se tudíž těšit na lepší fotografie. A hned po svátcích jsem dostala ještě jeden dárek, který mi udělal velkou radost. Legrační knížku Praha 1977/8, u které není uveden autor (ale dost dobře by to mohl být kolektiv autorů: Milan Ballik, můj editor z LN a mé duchovní dvojče, které v té době umělo jíst, číst a psát). Kniha sama říká, že se jedná o publikaci, která obsahuje odpověď na otázku, kde se v Praze dobře najíst, napít a pobavit.

Je to vlastně takový předchůdce SCUKu v knižní podobě, protože obsahuje jen doporučení dobrých podniků, podpořené velmi pozitivní a velmi srandovní recenzí a opravdu pěknou ilustrací (v tom má oproti SCUKu náskok, ale já vím o někom, kdo by nám mohl obrázky doplnit :). Podniky jsou řazeny v abecedním pořadí a já se publikací postupně pročítám a přitom se směju, až se za břicho popadám. A aby vám to nebylo líto, rozhodla jsem se s vámi podělit o pár citací. Když se vám budou líbit, nebojte se požádat o přídavek v komentářích. Můžeme z toho udělat seriál.

Připraveni? Začínáme palácem Moskva (Adrie, Národní 40, Praha 1): ........... "Uvnitř bydlí celuloidová múza, ať máte na mysli světoznámou Laternu Magicu dole, klub Československého státního filmu v I. patře, nebo restauraci a kavárnu Filmový klub nad ním. A opravdu tu vždycky najdete dumajícího režiséra, uštvaného produkčního a hvězdičky, snící nad kávou, jak se dostat do nebe. Je tu dost místa pro každou náladu od radostného vytržení po trudnomyslnost a přísně tomu konvenuje širokánská nabídka jídla a pití. Tyčí se od monumentální vepřové s knedlíkem a se zelím po lehké, v české kuchyni netradiční speciality, od točeného piva přes vína a cocktaily po všemožné kávy, nemluvě o dortech a pohárech po sladký zub."..........

To je styl, co? Mě to strašně baví. Tak dál, Akropole (Na Pankráci 1597, Praha 4): "Zdá se, že sídliště mají v této lokalitě, které se dnes říká Pankrác, tradici. Dnešní moderní kvádry z panelů a skla nikterak nepřipomínají stavby starých Keltů, ale je prokázáno, že ti si tu ve stráni nad řekou žili už ve 4. století př. n. l. .......... Akropole není blízko středu města na dovolání a zkušený taxikář se vám ukáže být nejspolehlivějším průvodcem."(Jsem jediná, kdo úplně nechápe smysl té věty?).

A co teprve Alcron - Hala/Cocktail Bar (Štěpánská 40, Praha 1): "Slovem - elegance. ........... Jako má Paříž svůj Ritz, má Praha svůj Alcron. A v Alcronu je místo, které je stvořeno pro vás, kdykoli plánujete krátkou obchodní nebo společenskou schůzku, nebo jen prostě chvilku odpočinku. Cokoli z toho se dokonale hodí do haly, cocktail baru a zimní zahrady hotelu Alcron. Všechny ledy obchodního jednání (kromě toho ve whisky) zůstávají za dveřmi, s krevetkovým cocktailem se čekání mění v požitek a třeba ragout Metternich prodchne chvíli hezkým prožitkem. Dáte-li na cocktaily, svezete se Sidecarem třeba ještě Perfect Lady, a jste přesvědčeni, že Alcron je přesně to, co jste si dávno přáli.".

Tak co, taky se cítíte prodchnuti hezkým prožitkem? Já jsem nadšená a přesně vím, v jakém stylu budou moje lidovkové recenze. Ostatně ten můj se stejně pod zásahy editora natolik ztrácí, že je sotva k poznání. Tak bude nový, veselý a retro.

Líbí se vám to taky?

O vánocích se mají plnit sny

2011-12-21T21:43:00.003+01:00

Janek Ledecký si sice myslí, že o vánocích by se měly plnit sliby, ale já bych řekla, že sliby se mají plnit pořád.

Loni o vánocích se všechny moje sny totálně rozpadly, když se někdo, kdo se mnou měl být celý život rozhodl, že tenhle byť nevyřčený slib nesplní. No, nebudu vás zatěžovat historkami o tom, jak bezvadný rok jsem díky tomu prožila.

Budu vám vyprávět o tom, jak si jedna úplně nešťastná holka založila blog, aby mohla jiným sdělovat to, co by jinak říkala svému partnerovi, aby po večerech neseděla doma s hlavou v dlaních a zkrátka, aby se měla o své mnohdy kontroverzní názory s kým podělit.

Ze začátku si myslela, že blog budou číst jen její kamarádi, vlastně spíš kamarádky. Že to bude taková forma sdílení receptů, doporučování podniků nebo kafrání na ně. Docela rychle si při pohledu na statistiky čtenosti uvědomila, že tolik kamarádek prostě nemá, a že to musí rozhodně číst i někdo cizí. A tak psala, vařila, jedla, neuměle fotila a zase psala. A hrozně jí to začalo bavit a měla radost, že to, co píše, někoho zajímá a ještě větší, když jí někdo dal najevo, že se mu její blog líbí.

Pak úryvky z jejího blogu vyšly neautorizovaně v časopise Týden a ona se trošku čertila a trošku byla ráda a trošku si říkala, že to ten článek mohla napsat rovnou ona a nemuseli to kopírovat bez jejího vědomí. A pak si začala přát, aby mohla psát někam do novin. Je to celkem konzervativní holka, říkala si, že internet je sice nekonečný jako vesmír, ale tištěné noviny mají své kouzlo.

A pak to konečně přišlo. Po jedenácti měsících snahy o lepší a veselejší život ho konečně má. Splnil se jí totiž sen a píše do stejných novin, do kterých psal její oblíbený spisovatel Karel Čapek, a do kterých píše její oblíbený žurnalista Jiří Peňás, čili do lidovek. A nepíše jen tak něco, píše recenze na restaurace, takže jí konečně někdo platí za to, že jí. No není to super? Je, absolutně!

Tak si v pátek 23.12.2011 nezapomeňte koupit vánoční vydání LN a nalistujte si v příloze Relax recenzi restaurace. Dočtete se, jak moc a proč má tahle už mnohem veselejší holka ráda Wine Food Market Bar na Ovocném trhu. Dokonce se dozvíte i to, jak se doopravdy jmenuje a jak vypadá.

A pamatujte si, že to, co říkají v seriálu Chirurgové, je pravda a nic než pravda. "Když máte dostatek odhodlání a trpělivosti, může se stát cokoliv!" A já vám přeju, abyste dostatek odhodlání a trpělivosti měli vždycky, abyste svoje sny dokázali formulovat a snít uvážlivě, a aby vám při jejich realizaci stálo v cestě co nejméně překážek.

Hezké vánoce, K.

P.S. A děkuju všem, kdo se mnou tenhle šílený rok prožili a přežili. Vážím si toho a vím, jak to se mnou bylo někdy těžké. Tak až ty recenze budete číst, myslete si, že jsou pro vás. Jsou.

Prosté chutě francouzského venkova

2011-12-18T00:03:00.007+01:00

Kdo uhádne, koho parafrázuji v názvu příspěvku, má u mě placku Kačky Žvýkačky.

Taky se vám někdy stane, že si jdete koupit do masny 10 dkg šunky, kterou máte v dietním rozpise předepsanou k snídani a odejdete s celou kachnou? Mně se to vlastně stalo poprvé, ale co se dalo dělat, když byla tak krásná, čerstvá a chtěla ke mně? Až když jsem si jí odnášela, došlo mi, že nemám ani jeden večer v týdnu volný na konfitování a svolávání nějaké předvánoční večeře, tak jsem se rozhodla udělat noční kachní rilletes.

Dlouhodobě mám v plánu vyzkoušet vepřové rilletes podle Olivové kuchařky. Doba přípravy 8 hodin, je ovšem v tomhle období dosti diskriminační. V diskuzi jsem našla i recept na rilletes z kachny. Kachna má tu výhodu, že se dělá jen 4 hodiny, takže při omezení spánku se dá příprava zvládnout i v noci, po návratu z vánoční besídky.

Potřebovat budete jen:

kachnu

200 g kachního/husího sádla

sůl

nějaké bylinky

pepř

200 ml vody

nemůžu se zbavit dojmu, že by tam byla dobrá trocha portského

Postupovala jsem tak, že jsem se pokusila kachnu obratně stáhnout z kůže, přičemž jsem nejdřív odřízla křídla. Pak jsem vyřízla prsa a nakrájela na větší kousky, řekněme 5 ks z jednoho prsa. Pak jsem podobně rozkrájela stehna, kostru rozdělila napůl.

Doporučovaný litinový hrnec bohužel nemám, ale za to mám překrásný měděný, tak jsem v něm rozehřála sádlo, které mi zbylo ze svatomartinské husy, přidala kůži, aby se trošku vysmažila a pak přidala do hrnce maso, křídla i kostru a zalila 200 ml vody. O bylinky jsem měla trochu nouzi. Měla jsem jen čerstvý rozmarýn, tak jsem ho tam šoupla a stylově přidala i francouzskou sůl ručně sbíranou na březích Atlantiku a nestylově i čínský růžový pepř (nestojí za moc). Hrnec jsem přiklopila poklicí a nechala bublat na mírném plameni asi 2,5 hod.

Pak jsem z hrnce vytáhla kůži a už jí nepoužila. Vyndala jsem veškeré kosti a obrala z nich, co šlo. Maso už bylo úplně měkké, takže to šlo krásně. Vařila jsem další hodinu a půl a pak jsem odebrala z hrnce většinu sádla. Po závěrečném dochucení jsem maso rozdělala kuchařskou pinzetou na co nejmenší kousky, neřkuli vlákna a naplnila hotovou směsí připravené nádoby (teriny, skleničky). Nechala jsem vše trošku vychladnout, zalila vrstvou sádla a dala ztuhnout přes noc na balkón. Z jedné kachny jsem udělala 1 terinu (viz. foto) a 3 menší skleničky.

Doporučuju darovat k vánocům nebo konzumovat neprodleně s čerstvým chlebem a maldonskou solí. Doba trvanlivosti cca. 1 týden, prý se dá i mrazit.

Nejlepší vanilkové rohlíčky...

2011-12-13T09:54:00.000+01:00

... pekla samozřejmě moje máma. Jakkoli se považuju za celkem tolerantní děvče, polemiku na tohle téma v komentářích nepřipouštím. A protože je čas dávat, dám vám na ně recept.

U rohlíčků je zásadní jestli se dělají z mandlí nebo z ořechů. Ty naše zásadně z mandlí a zásadně z másla a ne nějakého ztuženého tuku. Takže si nachystejte:

7 dkg cukru moučka
7 dkg mletých mandlí
28 dkg hladké mouky
20 dkg povoleného másla
cukr moučka s vanilkou nebo vanilkovým cukrem na obalování

Všechny ingredience smíchejte dohromady a zpracovávejte rukama tak dlouho, až vznikne nelepivé jednolité těsto. Těsto nechávám vždy přes noc v ledničce, zabalené v papíru od másla. Jestli to má hlubší význam nevím, ale máma to tak dělala, tak já to dělám taky tak. Chvilku před tím, než začnu válet rohlíčky si těsto vyndám, aby trochu povolilo.

Válení je děsně důležité, ale trošku špatně se popisuje. Jak na to? Ukrojím si z těsta plátek, promnu pořádně rukama a válím na pracovní desce do válečku, který se nerozpadá (alespoň ne moc) a má v průměru řekněme 2 cm. Z toho pak odkrajuju malé kousky, které rozválím nejdřív dlaní a pak jen ukazováčkem na tenký váleček, řekněme 5 mm v průměru a 4 cm do délky a ten zahnu do tvaru rohlíčku a dám na nevymazaný, papírem nevyložený plech. Možná se vám zdají malé, ale já peču rohlíčky, ne bagety (Viď, Zuzko!). Rohlíčky musí být malé, krásné a jeden jako druhý!

Pečou se v předehřáté troubě na cca. 180 C asi 7-8 minut, až zrůžovějí, ale nemají tmavé konečky. Nechají se maličko vychladnout a pak se obalují v moučkovém cukru s pravou vanilkovou nebo třeba opravdovým vanilkovým cukrem z DM, který si nachystáte alespoň pár dní předem, aby se provoněl.

Říkáte si: "triviální, takové děláme doma taky", no možná jo, možná ne. Já vím, že rohlíčky, stejně jako bábovka a kdoví, co ještě, chutnají nejlépe od mámy nebo od babičky. Ale pokud ten svůj osvědčený recept nemáte, zkuste tenhle. Moje máma si ho vyprosila na sousedce paní Jarošové dřív, než jsem se narodila, a od té doby s u nás doma nedělaly jiné. Vždycky, když je dělám, vzpomenu si na to, jak mě máma hubovala, že dělám právě bagety, a že nejsou jeden jako druhý a stejně teď hubuju Zuzku, a ta pak raději dělá linecké a já zas všechny rohlíčky. Vánoční tradice, jsou prostě vánoční tradice.

Recepty na vaše nejlepší cukroví samozřejmě beru v komentářích.

Baristou snadno a rychle...

2011-12-08T21:06:00.001+01:00

... se nestanete. Tohle a spoustu dalšího jsem se dnes dozvěděla na základním baristickém kurzu. Kurz připravuje pražírna výběrové kávy Doubleshot, vede ho Jarda Barista Tuček a je bezva. Ve stručnosti vám převyprávím jaké to bylo, a pokud to kávou myslíte vážně, rozhodně doporučuju jako první krok na dlouhé cestě ke kávové nirváně (jenom v bůčku totiž nirvánu hledat nelze).

Kurz se konal ve školícím středisku, co by kamenem dohodil od Mého šálku kávy, tedy v Karlíně. Bylo nás 8, 4 holky a 4 kluci. K mému údivu se nezačínalo kávou, já si ráno pro jistotu nedala. Začalo se přesně v 9 teoretickou částí, která skončila ve 12.30 a byla proložená 2 cuppingy. Co jsme stihli probrat: historii kávy, základní odrůdy (Víte, že robusta je jen pododrůda odrůdy canephora a tudíž bychom měli kávu dělit na arabiku a canephoru, jenže robusta prostě líp zní?), detailně faktory, které ovlivňují chuť kávy (odrůda, sběr, zpracování, čerstvost před a po pražení, pražení, skladování atd.), teorii přípravy (jak vypadá kávovar a kde se vzal, jaké jsou mlýnky, jak důležitá je voda), kávové standardy (espresso normale, filtrovaná káva), mléko (čerstvost, pasterizace, homogenizace), co je extrakce a něco navíc. Při cuppingu jsme nejdříve testovali 4 různé odrůdy a snažili se je popsat ve vůni a v chuti. Potom přišla na řadu káva z jedné farmy, zpracovaná různými metodami (suchá - natural, promytá - washed, medová - honey). Poslední jsem rozpoznávali různé druhy pražení (hodně světle, jak to mají rádi na severu, Doubleshotově relativně světle a Starbucksově tmavě). Šokující bylo, že tmavě pražená káva ve srovnání s ostatními 2 vzorky smrděla tak, že jsme jí nechtěli ani ochutnat. Při tom ruku na srdce, kdy jste naposledy dali téměř stovku za kávu v nějakém řetězci?

Následoval oběd v Šálku. Poprvé jsem si tam nedala kávu, protože jsem se bála kolik jich vypiju při praktické části odpoledne. Škemrala jsem o brigádu a dostala jsem (asi ne moc vážně míněnou) nabídku stát se tam manažerkou. Jó, to by se mi líbilo, protože nutně potřebuju nějaký profi kávovar, na kterém bych mohla trénovat a přitom na prezentaci zákazníkům to spíš zatím není.

Odpoledka byla náročná. Rozehřáli jsme se alternativními metodami přípravy a já si vyprosila vac pot, abych pak mohla machrovat v Cafeteru :). Pak nastal čas espressa. Začali jsme správným dávkováním kávy z mlýnku do páky tak, abychom bez časovače a doseru měli v páce rovných 18 g. Jsou na to různé fígle a chce to praxi. Ono chce totiž všechno praxi. Pak přišlo espresso a správná extrakce s poměrem 50%. Čili jak z 18 g kávy udělat 2 espressa o váze celkem 36 g. Měla jsem 34 g, vůbec ne špatný výsledek. U ristretta jsem už takový kabrňák nebyla. Bylo třeba přenastavit mlýnek a z 18 g kávy udělat 2 ristretta o váze 18 g (dělali jsme to do 1 hrnečku pro usnadnění vážení). Došla jsem někam na 22 g a to asi na 3. pokus.

Pak přišlo to, na co jsem se strašně těšila a nakonec jsem si připadala jako loser přesto, že jsem si původně dost věřila. Šlehání mléka. Teda mléka... víte, že voda s kapkou jaru se chová skoro stejně? Aby nepřišly litry mléka vniveč, trénovali jsme to právě s vodou a jarem. Když to šlo s vodou, přešli jsme na mléko a když to šlo s mlékem, začali jsme ho lít do espressa. K mému údivu se po mě chtělo udělat 2 espressa a současně za těch 25 - 30 sekund co se extrahují, našlehat mléko na 2 cappuccina. To jsem tedy fakt nezvládla ani jednou. Nejdřív jsem se kochala jak teče espresso, pak jsem to chtěla stihnout, ale došlo mi mléko, pak jsem zas měla moc řídkou pěnu a šlehala jsem znova. No zkrátka není to žádná legrace.

Nalévání mléka na espresso je kapitola sama o sobě, teoreticky to chápu, prakticky nic moc. Ale tohle krásné cappuccino jsem udělala já! Jenže Jarda mi trochu vedl ruku...

Pak jsme ještě čistili kávovary pomocí slepého sítka, o jehož existenci jsem neměla ani potuchu, a to bylo celé.

Kurz mě hrozně bavil, i když byl celý den, nebyla to ani trochu nuda. Teoretická část je hodně nabitá informacemi. Docela velkou část jsem už veděla z kávového SCUKu a teď jsem si to snad konečně zafixovala do paměti. Praktická část byla pro mě moc krátká. Většina účastníků měla zkušenosti z kavárenského provozu, takže mohli laďit své znalosti a napravovat případné zlozvyky. Já nikdy u profesionálního mlýnku a kávovaru nestála, a abych mohla pyšně prohlásit, že mi to jde, potřebovala bych trénovat mnohem déle. Myslím, že jeden celý den na praktickou část by byl pro úplného začátečníka ideální.

I tak se mi opakovaně (to znamená 2x) podařilo našlehat parádní micropěnu, takže moje tolerance k těm bublinkatým hnusům, které leckde považují za standard je od teď 0. Když to zvládnu já za řekněme hoďku tréninku, tak to snad musí zvládnout kdokoli, kdo pracuje v kavárně a nedělá tam uklízečku. Kde je zakopaný pes u espressa jsem úplně neodhalila, máte-li dobrou kávu, umíte-li si trošku pohrát s mlýnkem a kávu správně napěchovat, je to celkem hračka. Mít dobrou kávu je snadné, štelovat mlýnek je otázka praxe, ty profi se dají posouvat i o čtvrtiny, takže se dá hrubost mletí celkem dobře ladit a holt se musí vyzkoušet, co je zrovna ten den ono (i doma musím hýbat mlýnkem třeba podle toho, jaké je počasí). Pěchování, ehm, to zas taková brnkačka není, jak by se mohlo zdát. Ten temper musí být prostě rovně, což zní snadně, ale chce to taky cvik.

Zkrátka a dobře, chce to praxi a není to zas taková věda, jak to vypadá podle toho, jak hnusnou kávu ve většině kaváren prezentují. Takže můj plán je, přemluvit někoho, aby mě tréninkově pustil za profi kávovar :). Překrásnou zástěru s nápisem Doubleshot, kterou k tomu účelu budu používat už mám.

Je sůl vážně nad zlato?

2011-12-02T09:27:00.001+01:00

Dneska ráno jsem si hned po probuzení přečetla na idnes.cz článek o restauraci Terasa U Zlaté studně, který se jmenuje: "V nejlepší české hospodě slánku nenajdete" a teď to nemůžu pustit z hlavy. Průměrná cena hlavního chodu v této restauraci je 900 Kč. Moc nerozumím potřebě dělat z toho v novinách takovou tu "hospodu" pro obyčejné lidi, protože to fakt není a vsadila bych se, že pan Sapík mladší tam jistě nečeká davy lidí z blízka i z daleka, co přijdou na pivko a svíčkovou. To je ale asi věc autorky článku. Ale ani moc nerozumím tomu, a přiznávám se, že už delší dobu, proč se má dobrá restaurace vyznačovat tím, že na stole není slánka. Pan Sapík totiž v článku říká: "Sůl a pepř je jen na vyžádání. Za jídlo zodpovídám já a lidé k nám chodí za chutěmi podle mého". Co vy na to, souhlasíte?

Kdysi se to začalo propírat u Maze a už tenkrát jsem nesouhlasila. Patřím mezi průměrné nebo spíš podprůměrné soliče, přesto mi vadí, když musím o slánku žádat. Ruší mě to, připadá mi to navíc a celý ten proces přece jen zabere nějaký čas, kdy jídlo zbytečně stydne. Opravdu je znakem dobrého kuchaře, že se dokáže zavděčit všem svým hostům i v té nejzákladnější věci jako slanost pokrmu? Moc by mě zajímalo, co si o tom myslíte.

A když už jsme u té Terasy, ten článek nevyšel samozřejmě náhodou, ale v souvislosti s novým vydáním Maurerova výběru, kde tahle restaurace získala celkové první místo. Nechci tu otevírat kontroverzní téma výběru jako takového, ale zajímal by mě ten váš. Trošku jsme to probírali na Facebooku a zdá se, že názory foodies komunity se zas tak diametrálně neliší.

Co je pro vás primární? Jídlo? Smíříte se s prostředím SAPY výměnou za autentické vietnamské jídlo? Můžou vám natolik vadit společné stoly a střídmý interiér Sansha, že si necháte ujít ty lahůdky, které tam Paul Day připravuje? A dokážete se přenést přes nepříjemnou nebo neschopnou obsluhu, když vám nosí z kuchyně dokonalé jídlo?

Tohle všechno mě zajímá a taky váš osobní top 5 restaurací v ČR. Já se snažím hodnotit všechny shora uvedené věci v jejich souhrnu, ideálem je samozřejmě skvělé jídlo, milá obsluha a prostředí, které se mi libí. Záleží mi prostě na celkovém dojmu, který ve mě restaurace zanechá a ten se nejlíp pozná tak, že když mi někdo řekne, že jde tam a tam, škemrám, abych směla jít taky. A protože bydlím a jím nejčastěji v Praze, omezím se na Prahu a přidám pár tipů mimo.

Moje momentálně nejmilejší restaurace jsou: Sansho, Sasazu, Hanil, Oliva a Pho Vietnam.

Mimo Prahu mám ráda Pekárnu (Čakovičky), Eru, strašně chci jít do Koishi, protože vím, že se mi tam bude líbit (obojí Brno), velký dojem na mě zanechala Vila Primavesi (Olomouc) a Nulapětka slibuje netušené thajské zážitky v restauraci Saiko (Liberec).

Když si najdete trochu času, budu vděčná za vaše názory v komentářích.

"Sůl a pepř je jen na vyžádání. Za jídlo zodpovídám já a lidé k nám chodí za chutěmi podle mého," Zdroj: http://hobby.idnes.cz/v-nejlepsi-ceske-hospode-slanku-nenajdete-ochucuje-jen-kuchar-pun-/hobby-domov.aspx?c=A111201_1693699_hobby-domov_bma

Chřipku z těla ven!

2011-11-28T16:49:00.003+01:00

Chilli, limetou a zázvorem! Během posledních několika dnů jsem dostala řadu cenných rad, jak se dostat z prapodivné nemoci, která se projevuje teplotou a bolestí na hrudi. Dost se opakovala ta o čaji ze zázvoru s medem a citrónem a já na to, že bych si tím přivodila ještě žaludeční nevolnost. Zázvor mi zrovna nejede, resp. nenávidím kandovaný, který jsem si před mnoha lety dala neprozřetelně v čajovně, můžu ho samozřejmě k sushi, ale pak mám pocit, že mi leží v žaludku ještě týden, čaj fakt ne, ale nevadí mi syrový. Ale co zas se syrovým zázvorem. No přece thajský salát z vepřové panenky!

Recept jsem našla v knize Thai Cooking od Judy Bastyra a Becky Johnson, která se dá koupit na amazonu, nebo vypůjčit bez dovolení od našeho táty (Já jí vrátim, slibuju!). Recepty v ní jsou docela pěkně napsané, hezky nafocené a suroviny povětšinou dostupné (zkuste třeba Tesco, v exotickém oddělení seženete v základní kvalitě skoro všechno a Tesco zas seženete v každém větším městě).

Na salát Saeng Wa, v mojí lehké úpravě, budete potřebovat:

400 g vepřové panenky

2 lžíce tmavé sojové omáčky

2 lžíce tekutého medu

3 šalotky

1 stonek citrónové trávy

5 cm čerstvého zázvoru

1 dlouhou červenou chilli papričku

koriandr

a při velkém štěstí i pár kaffir lime listů (nevím jak se to správně překládá a ani nevím, kde je mimo SAPU koupit, takže pardon)

na dressing ještě:

2 lžíce palmového cukru (mají ho v DM nebo můžete použít muscovado, který mají v M&S)

2 lžíce rybí omáčky (fish sauce)

šťávu ze 2 limetek

4 lžíce pasty z tamarindu (tamarind koupíte zrovna v Tescu, malé balení za asi 40 Kč nebo v nějakém vietnamském krámku, třeba na Újezdě) - výrobu popíšu a náhradu prozradím

Pokud máte všechny suroviny pohromadě, máte vyhráno, protože postup je velice snadný. Vepřovou panenku podélně rozkrojte na čtvrtiny, takže vám vzniknou dlouhý panenkoví hadi. V misce smíchejte sojovku a med a touto směsí hady ze všech stran potřete a "ugrilujte" do mrtva. Můžu se mýlit, ale maso v těhle thajských salátech je vždycky až na hranici vysušenosti a tudíž i běžné poživatelnosti. Já grilovala v multifunkční troubě, ale říkám si, že vysušit panenkového hada by se dalo třeba i na pánvičce. Máte-li hotovo, nakrájejte maso přes vlákno na opravdu malé kousky. Přidejte na tenké milimetrové hranolky nakrájený zázvor, chilli papričku, kterou radím ochutnat, než jí tam celou dáte, pokud jste je sehnali, tak i ty listy, citronovou trávu (tu opravdu na drobno), šalotky a koriandr.

Přípravu dressingu začněte u tamarindu. Tamarind jsou ty lusky trochu burákovitého vzhledu na fotce. Otevřít jdou snadno. Plod uvnitř kopíruje tvar lusku a dost se patlá. Uvnitř má hrozně tvrdá semínka, nevylomte si zub. Pastu jsem vyráběla tak, že jsem otevřela pár lusků, hnědou patlavou dužinu jsem dala do hmoždíře, přidala trošku palmového cukru, co do dressingu stejně patří a snažila se to rozmělnit za přidání trochy horké vody. Je to trošku vopruz, ale jde to. Na internetu jsem se dočetla, že se pasta dá i koupit. Co když neseženete ani pastu ani tamarind? Já a Jirka Babica vám poradíme, ale posmívejte se prosím jenom jemu. Myslím, že by se tamarind dal v případě nouze nahradit dalemi a trochou citrónu. Datle jsou taky sladké, taky mají podobnou konzistenci a citrón tomu zas dodá kyselost, prostě myslím, že by to šlo.

Když máte pastu, přidejte k ní ostatní ingredience, pořádně dressing promíchejte, nalejte na salát a máte hotovo. Autorky knihy říkají, že se salát jí teplý. Já jedla masové saláty od naší thajské kamarádky vždycky ex post, čili studené a vždycky mi chutnaly a nenapadlo mě, že by teplé byly lepší. Teplé maso má sice něco do sebe, ale zase když se to trošku uleží, všechny chutě víc vyniknou. Zvažte to sami, případně dejte vědět, kterou verzi preferujete.

Nenechte se odradit tím množstvím ingrediencí, při nákupu můžete opravdu vystačit s jedním supermarketem a vietnamským krámkem k tomu a výsledek stojí za to. Ještě mě napadá, že panenka by se celkem úspěšně dala vyměnit za kuře.

Co se dá dělat, přicházejí.

2011-11-24T17:06:00.000+01:00

A to přesně za měsíc, teď už jen, aby byly šťastné a veselé. Duchovno jsme si odbyli v předešlém článku o nirváně a teď se pojďme věnovat materiální podstatě žití. A protože podstata žití je hodně široký pojem a já aspiruju pouze na to, stát se gastrofilosofkou, budeme se věnovat pouze omezenému světu foodies (Raději bych použíla slovo "jedlík" než foodie, ale nevystihuje to pravý význam, máte nějaké návrhy?).

Co takový foodie k životu potřebuje? Spoustu věcí (hlavně teda prachy, ale nebuďme přízemní). A protože přichází čas dávání i braní, rozhodla jsem se inspirovat vás pár věcmi, které jsou podle mě k životu docela fajn, proto je povětšinou mám nebo si je přeju. To by bylo, abyste něco z toho nevybrali pro své blízké, kteří sdílí vaše/naše zájmy.

1. Kdo vaří, nutně potřebuje nějakou kloudnou pánvičku. Já už téměř rok používám 2 pánvičky od Greenpan a nemůžu si je vynachválit. Radím zvolit ty s kovovým uchem, které můžete dát i do trouby, třeba Stockholm.

2. Vzácnost, která by neměla v kuchyni chybět je také pořádný litinový hrnec. Kdo má po babičce, je king. Kdo mi ho vyfouknul v bazaru v ulici Anny Letenské, Praha 2, je vůl. Ale i s tím se dá něco dělat. IKEA je ostrov jistoty v globálním oceánu. Pro fajn litináč za fajn cenu, se vypravte přímo tam a buďte si jistí, že obdarovaný bude mít radost.

3. Každý štědrý den novou knihu! Momofuku sice není vůbec nová, ale je šokující, kolik lidí jí ještě nemá, přitom dokáže tak změnit život k lepšímu. Vykašlete se na Muže z Marsu, Sám sobě psychologem a podobné plytké čtení. Vlítněte na Amazon a objednávejte dokud je čas. Nezbytné ovšem je, aby zamýšlený obdarovaný uměl anglicky.

4. Kdo chce být free, cool a in, ten musí mít Moleskine! A ne samozřejmě ledajaký, pěkný, černý, receptový. Já ho našla pod stromečkem loni a radost jsem měla velkou (snad letos dostanu nějaký pro motoristy, kam si budu zapisovat spotřebu benzínu :).

5. Uvaříte špagety bez pomoci pinzety? Těžko, a pokud jo, nebude to dost stylové. Mohla bych vám samozřejmě doporučovat ke koupi měděné hrnce, z jejichž celosvětového prodeje by měl Emanuele Ridi dostávat doživotní provizi, ale i malý dárek dokáže způsobit velké potěšení. Pokud máte kolem sebe nějakého fanouška Itala v kuchyni, který ještě z nějakého prapodivného důvodu nevaří s pinzetou, máte dárek vyřešený a za pár korun. Tescoma to má!

6. Další dárek, který mi loni udělal radost (a nebráním se mu zas a znova), je kávové předplatné od Doubleshotu. Spokojenost zaručená! Představte si, jak si obdarovaný dělá každé ráno kávu, myslí na vás a raduje se tak z vašeho dárku každý den, 4, 6 nebo dokonce 12 měsíců.

7. A že si nemá obdarovaný tu kávu jak udělat? Nevadí, i na to tu máme řešení. Luxusní dárkový kávový doubleshotí set s mlýnkem, dripem, hrnkem i kávou... ach, skoro se dojímám, když si představím, jak ho někdo najde mezi ponožkami a svetry.

8. A že tomu jednomu chcete udělat fakt velkou radost, klidně mu koupíte kávu na celý rok, neváháte se praštit přes kapsu a přidat i kávový set, ale myslíte, že tomu furt k dokonalosti něco schází. Jak připravit kávu bez nesnází? To vás může naučit barista roku Zdeněk Smrčka na kurzech domácí přípravy kávy, které pořádá s Adamem Dvořákem, coby Kávový klub.

9. A když jsme u těch kurzů, umět vařit je dovednost, která se hodí mužům i ženám. To, že toho vím hodně o směnkách, ocení málokdo, ale některé moje kuchařské kousky mi přinesly obdivu hodně. A já jsem ráda, když mě někdo obdivuje, ne že ne. Tak co někomu umožnit, aby byl obdivovaný, není to skvělý dárek? Navíc, po pravdě, můžete z toho i trochu profitovat. Kupte někomu poukaz na vařící kurz v Prakulu, pak ho/jí nechte, aby vám ukázali, co se naučili a obdivujte.

10. Poslední tip je velký, rozměry i cenou, ale když se mohlo štěstí usmát na mě, třeba se usměje i na někoho, koho máte hodně rádi a on zas rád peče. Mohla bych tady doporučovat ke koupi Kitchen Aid, ale neudělám to. Mít dost peněz je super a když máte kliku, nějak je i vyděláte. Umět peníze utrácet s rozumem, je ale spíš dar a toho je třeba si vážit. Tak nemachrujte blištivými Kitchen Aidy, na jejichž příslušenství si pak obdarovaný bude muset brát spotřebitelský úvěr. Kenwood kMix je absolutně bezva, navíc ho můžete koupit výhodně v sadě s mlýnkem na maso i krouhačem.

Tak co, našli jste něco, co by se mohlo vašim spřízněným duším líbit? Co byste si přáli dostat vy?

Bůček, k nirváně krůček...

2011-11-23T10:38:00.000+01:00

Když se před pár dny stal fanouškem mého blogu můj nejmilejší novinář, měla jsem obrovskou radost. Trošku jsem zavtipkovala, že teď už mi ke štěstí chybí jen like od Dalajlamy. Adresát mého vtipu projevil obavu, že Dalajlama nejí bůček a tudíž se fanouškem mého blogu asi nestane. Asi vážně nejí, ale je to škoda, protože i bůček může mít vysloveně meditativní účinky. Představte si, jak ho pár hodin konfitujete a přeříkáváte si u toho mantry a pak ho ochutnáte a zaplaví vás pocit nekonečného klidu a štěstí. Surreálné, ale milé, ne?

Po zasněném úvodu přejděme raději k věci, dnes toho bude moc: Momofuku bůčkové závitky podle Davida Changa, alias pork belly ssäm.

Vezmeme to nějak systematicky. Navrhuju začít naložením hořčičných semínek, které budete potřebovat na omáčku a v ledničce vydrží hodně dlouho. Ukázalo se, že sehnat je, není až tak těžké. Nakoupíte je třeba u Grešíka, nebo u Salvátora a nakonec i od Vitany někde v supermarketu.

Na nakládaná hořčičná semínka se nachystejte následující:

150 g hořčičných semínek (David má v receptu uvedena žlutá, u Grešíka mají podle názvu bílá a podle barvy žlutá, tak nevím, ale vzala jsem prostě ty)
350 ml vody
350 ml rýžového vinného octa
100 g cukru (dala jsem krystal)
1 lžíce hrubozrnné soli

Všechny ingredience smíchejte dohromady v přiměřeně velkém hrnci, spíš hrnečku tak, aby semínka byla stále zakrytá tekutinou a vařte na mírném plameni, až lehce změknou, asi 45 minut. Přemístěte do čisté sklenice, nechte vystydnout a uložte do ledničky, kde budou čekat na svojí příležitost. Já je tam měla dobře 2 měsíce.

V druhé fázi je čas na naložení bůčku. Bůček podle Changa už skoro před 2 roky proslavil Cuketka. Pokud ho neznáte, tak chybu děláte, ale nikdy není pozdě jí napravit.

Kupte si:

1,3 kg nějakého fantastického bůčku bez kosti a bez kůže, případně s kostí i kůží, ale obojí odstraňte (brňáci si skočí do Sklizeno pro ten ze Sasova a pražáci jim budou závidět)
45 g soli
70 g cukru

Postup je geniálně triviální. Cukr smíchejte se solí a vetřete do masa. Maso dejte do nějaké nádoby, která je velká tak akorát na něj. Já používám kameninovou formu, ve které jinak peču chleba. Zakryjte potravinovou folií a uložte do ledničky na 6 - 24 hodin. Bůček pustí vodu a trošku se smrskne. Všechnu přebytečnou vodu vylijte, rozpalte troubu na 230 C a šoupněte ho tam. Ničeho se nelekejte, ani když povrch bůčku bude hodně tmavnout a místy půjde až do černa, to karamelizuje cukr. Po hodině pečení snižte teplotu na 130 C a pečte další půl až hodinku, záleží, jestli budete bůček ještě grilovat, což já neudělala. Hodina dalšího pečení bez následného grilování je myslím ideální. Pokud máte čas, chuť, kliku na počasí/balkón v posledním patře, pečte na nižší teplotu jen půl hodiny, nechte bůček vychladnout, aby se lépe krájel na řekněme centimetrové plátky a těsně před podáváním jej z obou stran krátce ogrilujte.

Třetí fáze jsou okurky, tzv. quick salt pickles, příprava je vážně rychlá. Salátovku nakrájejte na plátky nebo možná hranolky a zasypejte cukrem a solí v poměru 1:1. Na tenhle recept vám bude bohatě stačit polovina menší okurky, ale je to dobré i tak, klidně to udělejte z celé. Nechte odstát pod zásypem 5-10 minut, pak to opláchněte, osušte nějakou lepší papírovou utěrkou, aby se vám tam nenalepil papír, nebo i látkovou, ochutnejte, jestli to není ani moc slané ani moc sladké (jinak byste to museli maličko poladit cukrem nebo solí), nechte pár dalších minut uležet a šup s tím do omáčky.

Zatímco se bude bůček stále péct, připravte si ve čtvrté fázi omáčku z těch naložených hořčičných semínek a okurek.

Potřebovat budete:

6 lžic naložených hořčičných semínek
3 lžíce dijonské hořčice + 1 lžíci pálivé čínské hořčice (čínskou hořčici jsem pochopitelně neměla, tak jsem dala 4 dijonské a k tomu trochu chilli omáčky)
3 lžíce majonézy
3 lžíce pokrájené jarní cibulky (bílou i zelenou část)
3 lžíce pokrájených quick pickled okurek

Všechno to smíchejte dohromady a přidejte trochu pepře. David tam dává i sůl, ale mně to přišlo slané až až.

No a teď už jdeme do finále. Bůček je hotov, ti co se rozhodnou pro grilování, mají smůlu a sliny u pusy a nedočkavci si uvaří trochu rýže (třeba tak, jak to dělají holky z Viet Food Friends) a omyjí a osuší listy salátu, který rozhodně nezapomenou koupit, i když ho zmiňuju až tady na konci. Aby se z toho všeho dal udělat opravdu závitek, hodí se třeba hlávkový salát, prostě nějaký, co nebude moc křupat, nebude se lámat, no prostě ne římský, který jsem koupila já.

Závěrečná asambláž probíhá tak, že uchopíte list salátu, dáte do něj trochu rýže, plátek bůčku, přiměřené množství omáčky, co nejlépe zabalíte a bez pokecání se to celé sníte. Když uvážíte tu rýži a salát, je to v podstatě lehké zdravé jídlo pro každý den :). Jdete do toho?

Vzpomínáme

2011-11-20T20:36:00.000+01:00

Pamatujete na burisony? Nepoeticky řečeno na pufovanou rýži loupanou od Kávoviny a.s.? A to raději ani nevzpomínám na barevné sladké arizonky. Když na mě s burisony vyrukoval hrdý majitel prodejny Sklizeno - opravdové jídlo David Kukla, řečený Nulapětka, neodolala jsem. Vzpomněla jsem si totiž na úžasnou pochoutku, kterou nám dělala teta, když jsme byli malí, burisony s karamelama.

Tenhle recept patří možná spíš na mimibazar, ale co, trocha nostalgie jednou za čas nikoho nezabije, nebo jo? Kdyžtak protestujte v komentářích. Samozřejmě jsem si nepatlala burisony s karamelama jen tak sama pro sebe ale pozvala jsem si dvě pomocnice a strávila nedělní dopoledne jako Kačka Pedagožka.

Předem jsem sehnala:

1 pytlík burisonů (mimochodem jsou bezlepkové)

3 pytlíky karamel (vyrábí Orion pod názvem Toffo karamelky)

125 g másla

1 lžíci kakaa

Po krátké soutěži, kdo nejdřív rozbalí celý pytlík karamel a žádnou nesní, jsem nechala v rendlíku rozehřát máslo, přidala kakao a pak karamely. Střídavě jsme míchaly, až vznikla jednolitá karamelová směs, do které Terka přisypala burisony, já to pořádně zamíchala a rozpatlala asi do centimetrové vrstvy na plech. Vyšlo to tak na 2/3 plechu. Plech jsem schovala do ledničky, daly jsme si korejské bůčkové závitky podle Davida Changa (ale o tom zas příště) a po obědě a 1 kapitole Maxipsa Fíka byla burisonovo-karamelová pochoutka připravená k podávání.

Trošku smutné bylo, že děvčata nakonec touto lahůdkou pohrdla, ale Zuzka a já jsme si opravdu pochutnaly a klidně si to zase někdy zopáknu. Ta dnešní mládež si fakt ničeho neváží, co se dá dělat.

Rudá pruda?

2011-11-18T21:19:00.010+01:00

Posledních pár týdnů terorizuju své přátele sladkostmi z červené řepy. Když jsem se konečně dobrala definitivního receptu na řepné cupcakes, dozvěděla jsem se, že ty první byly lepší. Nebyly! Ty poslední jsou dokonalé, ale upekla jsem je za inverze, nešly ani trošku přijatelně vyfotit, takže na článek si budete muset počkat.

Ve středu jsem ale objevila u Davida Lebovitze recept na čokoládový dort s červenou řepou, jehož příprava nesnesla odkladu, už po přečtení jsem věděla, že to bude pecka. Nevyzkoušíte to taky?

Překládám a předkládám v původní podobě a množství, ze kterého mi ovšem vyšly dva koláčodorty o velikosti 21 a 18 centimetrů. Příště udělám jen ten větší a recept pokrátím tak na 3/5.

Podle Davida budete potřebovat:

240 g červené řepy

200 g hořké čokolády (50 - 70% kakaa)

60 ml čili 2 horká espressa (jako náhražku nabízí vodu, tak udělejte raději překápko)

200 g másla

135 g mouky (dala jsem hladkou)

3 lžíce kakaa (co nejtmavšího)

1 a 1/4 lžičky prášku do pečiva

5 velkých vajec

špetka soli

200 g cukru moučka

Navrch třeba:

crème fraîche, Chef de crème, zakysanou smetanu, šlehačku

Postup trošku zjednoduším podle sebe, nesnáším rady typu "Hlavně to nepřepečte!", to je skoro jako "Jeď opatrně!". Předpokládám, že ani vy schválně nic nevysušujete a nepálíte, natož abyste to schválně napálili do někoho nebo do něčeho autem, takže toho vás ušetřím.

1. Začněte tím, že dáte vařit červenou řepu, jenom omytou vcelku jí dejte do hrnce s vařící lehce osolenou vodou, přikryjte pokličkou a vařte do měkka, cca. 45 minut. V tomhle případě na velikosti záleží, tak do ní třeba po půl hodině píchněte, jestli už náhodou není. Mezitím si vyndejte z lednice vajíčka a máslo, aby byly připraveny k použití v pokojové teplotě.

2. Uvařenou řepu nechte chvilku vychladnout, oloupejte a ve food processoru rozšmelcujte na co nejmenší kousky, alternativně nastrouhejte na struhadle a odložte stranou.

3. Připravte si vodní lázeň (hrnec s vařící vodou, na který umístíte misku) a nechte rozpustit čokoládu rozlámanou na kousky.

4. Připravte si kávu a vlijte do čokolády, zamíchejte.

5. Přidejte do čokolády s kávou máslo nakrájené na kousky a nechte bez míchání rozpustit.

6. V další misce smíchejte mouku, prášek do pečiva a kakao.

7. Odstavte misku z čokoládovou hmotou ze zdroje tepla, zamíchejte a nechte trošku vychladnout.

8. Rozdělte vejce na bílky a žloutky. Žloutky vmíchejte do čokoládové hmoty.

9. Vmíchejte do čokoládové hmoty řepu.

10. Ušlehejte z bílků sníh a ručně do něj vmíchejte moučkový cukr. Sníh s cukrem vmíchejte do čokoládové hmoty.

11. Přidejte mouku s práškem a kakaem a těsto je hotové.

12. Dortovou nebo jinou formu vymažte po stranách máslem a dno vyložte pečícím papírem. Vlijte do formy připravené těsto a pečte na 160 C asi 35 minut. Střed by neměl být úplně tuhý. David peče 40 minut, ale mě přišlo 35 minut akorát, když jsem těsto rozdělila.

Nechte dort vychladnout, nejlépe přes noc, protože druhý den bude krásně vláčný. David doporučuje potřít tenkou vrstvou crème fraîche a posypat mákem. Mně k tomu ten mák nějak nesedí. Koupila jsem 30% Chef de crème od Yoplait v Globusu, ušlehala 1 šlehačku, vmíchala do ní Chef de crème, vznilým krémem potřela dort a dozdobila hoblinkami z čokolády.

Protože mě ale poslední dobou láká marcipán, zkusila bych možná příště promazat dort rybízovou marmeládou a potáhnout ho marcipánem. A kdybych měla spoustu času nazbyt a kreativní chvilku, udělala bych z barevného marcipánu malé červené řepy navrch, ale znáte mě... na krásný marcipánový dort raději koukněte k Lucii.

Pro nedůvěřivé dodávám, že řepa v dortu není vůbec cítit a byla by škoda nechat tenhle recept bez povšimnutí.

Jestli se mi nepovedeš, budeš bita jako žito...

2011-11-16T08:01:00.004+01:00

Jasně, že bábovička. Ale upřímně, není ta říkanka nějaká divná? Dává to vůbec smysl? Když se nepovede, bude prostě rozpadlá, tak jaképak bití jako žito. Nevadí, literární aspekt věci pro dnešek ponechávám stranou. Levandulovo-medové bábovičky se naštěstí povedly i bez říkanky.

Kdo se pohybuje ve světě foodies ví, že už nějaký měsíc frčí bábovičky od brněnského Kokina. I mě si získaly a o první levandulový recept jsem se pokusila ve formě cupcakes, protože jsem neměla ani formičky na bábovičky ani recept. Recept se ke mě nakonec dostal milou mailovou formou od Zuzky, alias Svačinky, tenkrát nové scukařky, která mi poslala odkaz na recepty Yotama Ottolenghi, kde byly právě i bábovičky (příspěvěk č. 79). Měsíc se s měsícem sešel, já si stále nekoupila formu, ale půjčila jsem si jí od Lucie. Za recept i formu tímto holkám děkuju.

Yotam uvádí, že recept je na 6 báboviček. Luciina forma je na 8 malých, říkala jsem si, že to bude akorát. No, nakonec jich bylo 24, ale co, když byly dobré. Ale vážně, pokud znáte bábovičky od Kokina, můžete si představit, že ty, které jsem dělala já jsou zhruba poloviční. Výsledný počet bude prostě záležet na použité formě.

Potřebovat budete:

formu na bábovičky (silikonovou není třeba vymazávat, jinak postupujte jak jste zvyklí)

225 g lehce rozpuštěného másla (myslím, že je to moc, ale mastné mi přijdou i ty od Kokina, příště dám o
25 g méně)
115 g cukru krupice (použila jsem domácí levandulový, který vyrábím do zásoby smícháním cukru a levandulových kvítků)

115 g medu, ideálně levandulového (dá se koupit, ale je drahý, proto doporučuju levandulový cukr)

3 vejce

245 g mouky (dala jsem polohrubou)

1 lžičku prášku do pečiva

1/2 lžičky jedlé sody

1/2 lžičky soli

1/2 lžičky skořice

110 g zakysané smetany (babicovsky jsem dala plnotučný bílý jogurt, protože jsem jí zapomněla koupit, a když uvážím to množství másla, myslím, že u jogurtu zůstanu)

1/2 lžičky sekaných kvítků levandule (koupíte v lékárně nebo v obchodech s kořením)

Yotam dělá narozdíl od Kokina a ode mně i polevu z:

20 g citrónové šťávy

10 g medu

125 g cukru moučka

a pár kvítků na ozdobu

Postup je oproti předchozímu receptu směšně snadný. Míchala jsem ručně postupně takto: máslo, med, cukr, pak vejce, mouku, do které jsem dala prášek, sůl, sodu a skořici a levanduli. Úplně nakonec jsem přidala jogurt a vy to udělejte stejně, nebo tam dejte tu zakysanou smetanu. Vzniklé těsto jsem nalila do vypůjčené silikonové formy a pekla na horkovzduch na 160 C cca. 20-25 minut, až měl spodek báboviček pěknou barvu. Měly mršky tendenci se nafukovat, nebýt vespod placaté a nestát, takže další 2 várky jsem v druhé třetině pečeni propíchla špejlí a trochu to pomohlo. Bábovičky jsem plnila tak do dvou třetin formy.

Chcete-li místo cukrování levandulovým cukrem moučka (připraveným opět jen smíchaním, s dostatečným předstihem, cukru a kvítků levandule) dělat polevu jako Yotam, smíchejte med a citrón a přidávejte po částech cukr, až dosáhnete optimální konzistence pro polití/potření báboviček.

Na závěr krátké zamyšlení nad tím, jak to s tímhle receptem vlastně je. Yotam x Kokino, náhoda x kopie? Vlastně je to jedno. Já si v pátek koupím v Brně 1 originál Kokino bábovičku, upeču z poloviční dávky bábovičky podle Yotama a pak zodpovědně porovnám, jak moc jsou si blízké. Bez srovnání face to face, resp. cake to cake, si myslím, že jsou si podobné opravdu hodně.

Jo a kdyby bylo po mém, přidala bych tam mleté ořechy!

Odvážné pekařky scukařky

2011-11-14T11:27:00.000+01:00

Kdo čte blog Chez Lucie, ten ví, že Lucie je součástí skupiny Daring bakers, neboli odvážných pekařů. Ve stručnosti to funguje tak, že 1 za měsíc 1 z účastníků pošle ostatním zadání s více či méně podrobným receptem, který mají pekaři realizovat, nafotit a publikovat. Vzhledem k mé nechuti/neschopnosti dodržovat recepty, nic pro mě. Počkám až to udělá Lucie, napíše co a jak a pak si to eventuelně uzpůsobím podle svého.

Tentokrát ale přišlo zadání shora, od naší nejvyšší scukařky Míši, která si pořídila kuchařku newyorkského Milk Baru, který patří do skupiny Momofuku (autorka je Christina Tosi) a pak přišla s tím, že ty recepty jsou děsně složité, zdlouhavé a náročné na ingredience, a tudíž je to spíš vopruz. Dohodly jsme se, že Lucii a mně vybere 1 recept a my se ho pokusíme realizovat. Tady je ten můj: Chocolate-Chocolate Cookies.

Kdyby vás napadlo se do toho pustit, upozorňuju, že budete potřebovat tak 3 hodiny času, což je víc, než bych já byla za normálních okolností ochotná do sušenek investovat a taky 3 plechy, což nemám. Christina Tosi v receptu uvádí, že je na 10-15 sušenek, to by ovšem platilo, pokud by měly průměr alespoň 10 cm. Já dělala menší, měla jsem jich tak 2x tolik, ale 1/3 se spálila, 1/3 byla stejně upečená moc a poslední 1/3 byla o.k..

Odvážní pekaři nechť začnou tím, že si vyrobí tzv. chocolate crumb, čili čokoládové drobky. Je to snadné, smícháte:

52 g mouky (dala jsem polohrubou)

2 g škrobu

100 g cukru (dala jsem krystal)

32 g kakaa (Christina doporučuje Valrhonu, já použila Van Houten, přijde mi dobrý až až)

2 g košer soli (dala jsem Maldonku, ale vzhledem k množství další soli v těstě doporučuju někde ubrat)

a nakonec do toho přidáte:

42 g rozpuštěného másla.

Míchala jsem ručně, na to je fakt škoda špinit mixér. Vznikne vám sypká směs tvořená většími či menšími drobky, tu vysypejte na plech vyložený pečícím papírem a pečte 20 minut na 150 C. Občas do toho můžete něčím šťouchnout, aby to opravdu byly drobky. Nechte vychladnout a tuhle část máte za sebou.

Teď přijde na řadu těsto. Mimo celkem běžné ingredience je v něm i tekutá glukóza. Tu jsem nesehnala, byť na internetu se píše, že jí mají v DM, nemají. Nemají jí ani v lékarně a na Zličín k Fialovi se mi nechtělo. Christina připouští záměnu za kukuřičný sirup, který mají v Country Lifu a vůbec ve zdravých výživách.

Potřebovat tedy budete:

225 g másla pokojové teploty

300 g cukru (dala jsem krystal)

100 g glukózy nebo 2 pol. lžíce kukuřičného sirupu (kdo mě zná, nechť se na mě obrátí, mám ho 0,5 l :)

--------------------------------------------------------------------------------------

1 vejce

1 g vanilkového extraktu (dala jsem vanilku z 1 lusku)

60 g 55% rozpuštěné čokolády

--------------------------------------------------------------------------------------

200 g mouky (dala jsem zas polohrubou)

100 g kakaa (dala jsem zas Van Houten)

3 g prášku do pečiva

1,5 g jedlé sody

7 g košer soli (dala jsem zas Maldonku a rozhodně doporučuju ubrat)

--------------------------------------------------------------------------------------

připravené čokoládové drobky

Postup vám popíšu naprosto přesně, protože i já ho dodržela a poprvé v životě jsem něco mixovala na čas. Kdo má Kitchen Aid, kMix nebo něco podobného, bude míchat nejen stylově, ale hlavně mu neupadne ruka. Nejdříve smíchejte máslo, cukr a glukózu nebo sirup a mixujte na středně vysokou rychlost 2-3 minuty. Shrňte hmotu ze stran mísy, přidejte vejce, vanilku a čokoládu a míchejte dalších 7-8 minut. Vznikne vám brutální máslový krém jak do retro dortu. Pak přidejte mouku, kakao, prášek, sodu a sůl a na nízkou rychlost vmíchejte po dobu 1 minuty do krému. Nakonce přidejte čokoládové drobky a dejte tomu dalších 30 sekund. Hotovo. Těsto má konzistenci lehce povolené zmrzliny, celkem dobře se s ním pak pracuje.

Teď si skočte k sousedce vypůjčit třetí plech, plechy vyložte pečícím papírem a začněte tvarovat sušenky. Christina na to šla "kopečkovačem" na zmrzlinu, který nemám, nebo doporučuje odměrku na 1/3 hrnku, což považuju za absurdní. Hrnkové recepty nejsou moje oblíbené, ale měla jsem za to, že vznikly pro zjednodušení, aby se nemuselo vážit. Ovšem kupovat si na to speciální odměrku, to snad ne! Mám ale odměrku od energetického nápoje a ta posloužila dobře. Použít můžete cokoli, klidně i lžíci. Příslušné množství těsta jsem dala na plech a prsty z něj udělala kolečko. Můžete použít trik se skleničkou, ale prsty to jde dobře a kolečka se celkem daří. Nechte mezi kolečky tak 2 cm rozestupy, mají tendence při pečení růst do všech směrů. Doporučuju dělat kolečka spíše menší, tak o průměru 5 cm. Po hoďce a něco budete mít pěkně vykolečkované celé 3 plechy :) a pobavíte se Christininou radou, že je třeba plechy umístit na 1 hodinu až 1 týden do ledničky. Komu se do ledničky vejdou 3 plechy, ať udělá čárku a napíše adresu, přijdu se na to podívat. Naštěstí počasí výrobě sušenek přeje, takže jsem dala plechy na balkon a šla cvičit.

Po návratu ze cvičení jsem upekla první zkušební várku. Christina říká, že mám péct na 190 C 18 minut, a když se mi to nebude zdát, můžu přidat ještě minutu. Za 18 minut byly sušenky parádně spálené, což díky jejich tmavohnědé barvě nebylo moc vidět, ale v puse to byl hnus. Letěly do koše a to opravdu moc často nedělám. Vyrazila jsem se uklidnit na oběd do Prosecca a večer pokračovala v pečení. Druhou várku jsem pekla na 180 C a stejně mi to přišlo moc, takže poslední plech šel na 170 C a jen 15 minut a s výsledkem jsem byla spokojená (taková ta rozpraskaná struktura přesně odpovídá fotkám v kuchařce). Teda až na to, že to celé trvalo víc než 3 hodiny, přišlo mi, že té soli je fakt moc a že cookies v M&S jsou dobré dost, levné a nákup trvá max. 5 minut. Ale vážně, chutnaly mi, ne že ne, ale jen tak pro radost je rozhodně víckrát péct nebudu. Vlastně jsem je jen tak nepekla ani teď. Pekla jsem je pro Pepu, který mi spravil počítač, který v servisu odepsali, takže od teď budu moct zase v práci pracovat a doma blogovat. Pepovi tímto hrozně moc děkuju.

Pokud máte v okolí někoho, kdo má rád opravdu hořkou čokoládu, mohly by mu tyhle sušenky udělat radost a budou stát za tu námahu, jinak se poohlédněte po alternativním čokoládovém receptu. Třeba moje brownies jsou mnohem rychlejší a jednodušší a nemůžu říct, že by mi chutnaly míň.

V příštím díle se posvítíme na triviální levandulovo-medové bábovičky, které v Brně a okolí proslavilo Kokino, ale já je teď podezřívám, že je holky okopírovaly od Yotama Ottolenghi, protože tahle podobnost se nezdá být čistě náhodná.

Mám to!

2011-11-09T11:11:00.000+01:00

Asi budu muset vznést na SCUK tým nějaký oficiální protest. Jak má člověk držet dietu, když musí v rámci orientace na kuliscéně (super slovo, které si Cuketka někde vypůjčil a já si ho tímto půjčuju od něj) obíhat 9 podniků + 3 další, pokud má vyložit na stůl i divoké karty? No dobře, pro tentokrát jsem se ještě "obětovala" a vymyslela teorii, že když se dieta poruší intenzivně ale krátce, je to lepší, než když se bude porušovat méně, ale furt. No, asi je to blbost, ale já se zkrátka rozhodla uběhnout druhý orienťák co nejrychleji, abych se mohla vrátit ke svému staronovému stravovacímu režimu. A taky abych vás inspirovala k účasti, protože podniky v tomhle kole rozhodně stojí za návštěvu.

Moje běžecká trasa byla tentokrát následující:

1. Úplně nenásilně jsem neprodleně po vyhlášení nového kola zahájila běh v Café Lounge, protože jsem tam měla domluvenou snídani a ta moje se bez cappuccina neobejde orienťák neorienťák. Café Lounge je můj oblíbený snídaňový podnik, o to víc, že tu mají vejce všeho druhu a ty jsou základním stavebním kamenem mého dietního jídelníčku.

2. Nečekaně tentýž den následoval oběd v Čestru. Steak z oponky byl moc dobrý, jen co je pravda, ale musím říct, že veverka v brněnské Eře se s ním mohla docela dobře měřit. Průšvih byly ty soutěžní buchtičky se šodó. Byly totiž hrozně dobré. Překvapilo mě, že jsou plněné mákem a teď hledám příležitost, kdy je udělat a sníst jich co nejmíň. Tuhle dobrotu ale každopádně zkopíruju a podělím se s vámi o recept.

3. Jdu z jednání kolem Zlatého kříže a říkám si no co, je čas na svačinu, 1 chlebíček už mě nezabije. Nezabil, protože jsem z něj snědla jen to vejce. Šunka se mi nelíbila, bageta byla rozmočená a salát podivně nakyslý. Nemluvě o to, že okurkový věříř má být přece z kyselé okurky a ne čerstvé neoloupané. Za mě byl tenhle chlebíček jednoznačně propadákem orienťáku.

4. Čtvrtek byl vskutku náročný den. Po práci jsem si odskočila odpočinout do Vinografu na skleničku frankovky natura z Dobré vinice. Vinotéku v Míšenské znám ještě z doby, kdy nebyla Vinografem, ale Veronským domem. Chodila jsem tam moc ráda. Cítím k tomuhle podniku trochu smutné nostalgie, ale možná je čas návštěvy zase obnovit, už jen kvůli té frankovce a moc příjemné slečně, která ten večer obsluhovala. Sympatická, znalá nabídky, zkrátka obsluha jak má být.

5. Skleničkou to neskončilo, měla jsem domluvenou večeři s holkama v tapas restauraci Kofein. Tapas mě za srdce nechytly, jsem ze Španělska zvyklá na trochu pestřejší a zajímavější nabídku. Co mě ale rozhodně dostalo byl divočák marinovaný v brusinkách a malinách. Divočák = zvěřina = divoká karta, navíc v podniku, který je na SCUKu.

6. Je mi to až trapné přiznat, ale z Kofeinu jsme šly rovnou do Hemingway baru. Máme to tam se Zuzkou moc rády. Nebudu vám popisovat, co všechno jsme vypily. Nechyběl ale ani rum Diplomatico Reserva Exclusiva 12 years, tmavé hnědé barvy, výrazně aromatický s náběhem do čokoládovo-karamelovo-koňakova, mňam.

7. Nezahálela jsem ani v pátek, na oběd jsme s Martinem vyrazili do Pho Vietnam, kde mají dost možná mé nejoblíbenější pho v Praze a úžasně dobré čerstvé závitky.

8. Po krátké kávové pauze v Cafeteru se Martin na mé naléhání dorazil divokokartovou ústřicí v nedalekém Fishpointu. Nebudu vám lhát, ústřice mi moc nejedou, tak jsem lišácky nalákala Martina, ale moc mě nepochválil. Co se dá dělat, divoká karta je divoká karta a někdo to sníst musel :).

9. Po sobotní stagnaci vyplněné 34 vzorky piv na pivním SCUKu a menší večeři v Yakumu, následoval nedělní oběd, při kterém se mi podařilo ulovit další divokou kartu v podobě kachny i husy dělané ve vakuu. Podivná restaurace Domyno se nachází na Lhotce, nabízí všelijaké věci jako právě přípravu ve vakuu/sous vide, ale ukrutně potřebuje dotáhnout detaily, takže na SCUK jí zatím dávat nebudu. (Tyto snímky samozřejmě nepocházejí z mého ikonického fotoaparátu, ale modrý stůl, červené zdi a příšerné osvětlení by pravděpodobně neporazil ani on)

10. Při pondělku už jsem zas jela naplno a poobědvala s Lucií v La Finestra. Mám to tam ráda, mám to kousek a polední menu za cenu kolem 200 Kč mi přijde parádní, pokud jde o poměr cena výkon. Fenyklová polévka se sladkými noky byla dokonalá a kuřecí prso s pepřovou omáčkou a šťouchaným bramborem, zas celkem zapadalo do mého dietního plánu. Polévku jsem vám bohužel nevyfotila, protože jsme se tak zakecaly, že jsme si na fotku vzpomněly až u prázdného talíře.

11. Večeře Na Kopci a jejich dokonalý tatarák nemají s dietou nic společného, ale zas přinášejí nefalšovanou radost do života, tak co, no. Mám strašně ráda tu zdejší pohodu, asi se mi to tu nikdy neomrzí.

12. Posledním bodem programu byl nákup sýru ve Fransýru. Chtěla jsem to zvládnout před sobotním pivním SCUKem, ale protože jsem se v pátek večer opět náhodou zapomněla v Heminway baru, nějak jsem to nestihla. Ale neva, alespoň jsem si sýry včera odnesla rovnou domu a neutrpěly žádnou újmu. Toho Gruyeru bylo samozřejmě trochu víc, jenže jsem ho koupila večer a fotila až ráno, takže ho trochu ubylo. Pro obsluhující pána ve Fransýru mám jen dvě slova: "grand charmant".

Co naplat, je to náročné, ale co mám dělat, když mě SCUK orienťák hrozně baví. Ještě, že pro brněnské kolo byli organizátoři trochu shovívavější a předepsali podniků jen 5. Pokud se chystáte v pátek 18.11.2011 do Brna, jeďte raději vlakem, po dálnici totiž pofrčím já v Knedlíku, abych svědomitě oběhla celé Brno. Nebojte, nepojedu sama, budu obracet Martina na brněnskou víru, a až si Brno zamiluje jako já, dovolím mu omluvit se Štatlu za všechno ošklivé, co o něm řekl... já nevím, třeba hodně nahlas ze Špilasu, aby to slyšel celý Nulapětkov.

A kam už jste doběhli vy?

Víte jaká je nejomšelejší kavárna na světě?

2011-11-03T10:59:00.001+01:00

Já ne, ale tipuju, ze v okruhu 400 km od Prahy by to mohlo být klidně vídeňské Café Hawelka.

Když jsem tam byla poprvé, byla jsem z konceptu "všechno původní" celá pryč. Když o tom tak přemýšlím, je to geniální, protože s minimálními investicemi (kromě té počáteční) hrajete dlouho velké kávové divadlo.

Kavárnu otevřel v roce 1939 Leopold Hawelka, syn českých rodičů, ale rozený vídeňák se svou ženou Josefinou. Kavárna přežila celou válku, i když nějakou dobu byla zavřená, a tak se v ní i po válce scházela celá vídeňská bohéma na kávu, skleničku a buchtičku od paní Josefiny. Tipuju, že kvůli kávě už se k Hawelkovi dneska nechodí (byť se tu podává i prodává vlastní směs), chodí se sem kvůli atmosféře, kvůli zašlé slávě starých časů. Ani ty buchty už tu bohužel frau Hawelka nepeče a přesto je tu pořád plno.

Při výletě do Vídně je podle mě návštěva u Hawelků must, nenechte si ujít původní nábytek od Thoneta hodný nějakého muzea. Pak si budete přát byt s velikou chodbou, aby se vám tam vešel ten obrovský nádherný věšák, který v kavárně mají. Možná vás chytne za srdce prošoupané pruhované čalounění a připomene skřípající gauč u babičky. Možná tu na vás padne inspirace a budete chtít okamžitě psát, hrát nebo malovat...

Nemějte žádná velká kávová očekávání, dejte si třeba kleine schwarze nebo braune s mlékem, ještě raději melange (kávu s našlehaným mlékem příbuznou cappuccinu) a úplně nejlépe si dejte einspäner (neboli drožku) čili kávu se šlehačkou... tak si přece u nás představujeme "vídeň".

A hlavně si představujte jak to tu muselo být dříve krásné. Co myslíte, která z pražských kaváren bude fungovat v nezměněné podobě s rodinným vedením třeba za 70 let?

Café Mitte nach Prag, bitte.

2011-11-01T11:05:00.000+01:00

Žádná sáhodlouhá reportáž z mého posledního výletu do Brna nebude. Je to totiž děsně jednoduché, radost mi udělaly jen 2 podniky: Era, s úplně fantastickou grilovanou hovězí veverkou s pečenou kořenovou zeleninou a bramborami a Café Mitte úplně se vším. Propadákem výletu bylo polední menu v La Bouchée, které jsme ve dvou vyzkoušeli úplně celé a já nedojedla ani jednu položku (a nikdo se nad tím nepozastavil) a naprosto nepitelná irská káva (café Joyce) ve Spolku (a to bez ohledu na to, že absolutně nikdo nebere v potaz, že irská káva má být s kávou filtrovanou a ne s espressem).

O kavárně Era jsem už psala tady i na SCUKu, tak pojďme rovnou do centra mého zájmu – Mitte. Mitte je pár měsíců nově otevřený hostel, v jehož přízemí je malá kavárna sloužící zároveň jako recepce. Za barem je zpravidla mladý slovenský barista, na kterém je hrozně vidět, jak má kávu rád a to se mi vážně líbí. Jeho těhotná kolegyně mi přišla mile legrační a sympatičtí mi byli i okolo sedící hosté, což se mi často nestává, protože jsem Kačka Prudička. Pokud bych jó měla kritizovat, tak se mi nelíbí stropní svítidlo, ale zas ladí ke zvláštně vymalovaným stěnám, takže vlastně o.k..

Co tedy musíte o Mitte vědět:

že je hned u Špalíčku, takže to najde úplně každý
že je tam jen pár malých stolků, myslím 5, takže doufejte, že na vás zbyde místo
protože tu dělají opravdu dobrou kávu, jednak z Doubleshotu a druhak ze zahraničních pražíren podle aktuální nabídky
že kromě espressa a na něm založených nápojů (standardně z Tam Dem Doubleshot sezónní směsi) si můžete dát nějakou jednodruhovku ve french pressu
že tu mají domácí sladkosti, které vás budou lákat (při mojí návštěvě se akorát začínalo s přípravami na pečení dýňového koláče).

Ten malý prostor na mě nepůsobil vůbec stísněně, naopak spíš útulně, a jelikož venku bylo opravdu ošklivo, bavilo by mě tu sedět hodně dlouho. Jenže když už jsem jednou za čas v Brně, tak toho musím oběhnout hrozně moc a nemám čas někde vysedávat u kávy, že jo?. A abych nezapomněla, taky tu mají dobré čerstvé džusy, ve čtvrtek byl jablečný s červenou řepou, takže tu můžete udělat i něco pro zdraví.

Bylo by fajn, nějak teleportovat Mitte do Prahy a vyměnit za Ebel v Kaprovce, pak bych si tam mohla udělat mobilní kancelář a výrazně by to zvýšilo mojí radost z práce… nechápu, proč mi mí kamarádi často říkají, že mám od okolního světa nereálná očekávání :).

Tož co vy na to? Nechtěli byste mít hned u práce malou kavárnu, kam byste vždycky mohli na chvilku vyběhnout, uklidnit se kávou, něčím sladkým a prohodit pár slov s baristou? Já strašně moc.

Pomalu a líně dozrávají dýně

2011-10-31T09:43:00.000+01:00

Tak jo, tak jo, je dávno dýňová sezóna, já mám dýni i ve svém logu a nemám na blogu jediný kloudný dýňový recept. Rozhodla jsem se to napravit. Dýňových polévek je všude plno, vařila jsem je i já, jednu s rajčaty a druhou s cuketou a patizónem, takže na polévku se vykašleme a přejdeme rovnou k dezertu. Neplánovala jsem ho, ale když dala Lucie na FB odkaz na svůj dýňový cheesecake, dostala jsem chuť upéct něco z dýně. Prodloužený víkend mi poskytl dostatek času na pečení i dostatek příležitostí výsledek rozdat těm, co si to zaslouží. Takže: dýňové cupcakes nebo muffiny s krémem, říkejte tomu, jak chcete.

Lucie se při pečení dýňového cheesecaku inspirovala blogem americké pionýrky, který jsem díky tomu objevila, prozkoumala a našla tam recept na dýňové muffiny. Recept jsem lehounce upravila, místo rozinek přidala ořechy a voilá.

Na 12 muffinů budete potřebovat:

košíčky na muffiny

1 hrnek polohrubé mouky

½ hrnku cukru krystal (já dala polovinu domácího vanilkového)

2 lžičky prášku do pečiva

1 lžičku skořice

½ lžičky strouhaného muškátového oříšku

½ lžičky soli

4 lžíce másla

1 hrnek dýňového pyré (dále popíšu jak na něj)

½ hrnku neslazeného kondenzovaného mléka

1 vejce

½ hrnku nahrubo mletých ořechů

Časově náročnější je jen příprava dýňového pyré, ale když si ho uděláte do zásoby a zamrazíte, příště už bude příprava muffinů jen snadná desetiminutovka. Výběr dýně je čistě na vás, hokaido mi přijde zbytečně moučné. Já měla oranžovou dýňovou klasiku, kterou táta dostal od někud ze statku. Jedinou nevýhodou byla hodně tuhá slupka, takže porcování obrovským nožem zavánělo zraněním, ale nakonec to dobře dopadlo. Rozkrojila jsem dýni na půl, vybrala dužinu a semínka. Pak jsem jí nakrájela na osminky a dala do trouby asi na půl hodiny na 180 stupňů. Když byla dýně měkká, slupka z ní šla krásně nožem stáhnout. Pak jsem jí nakrájela na menší kousky a ve food processoru z ní udělala pyré přidáním trošičky vody. Zkuste to bez vody a kdyžtak přidávejte, záleží na tom, kolik vody obsahuje samotná dýně. Když budete mít pyré hotové a vychladlé, vrhněte se na muffiny.

Postupovala jsem tak, že jsem ingredience v pořadí, jak jsou napsané, dávala do mísy (máslo jsem nechala 30 sekund povolit v mikrovlnce) a pak všechno dohromady ušlehala. Byla to vážně rychlovka. Nevynechávejte skořici ani muškátový oříšek, myslím, že to dělá z těch muffinů opravdovou podzimní dobrotu. Těsto jsem plnila do košíčků na muffiny. Protože nemám formu, dávám 3 papírové košíčky do sebe a je to dostatečné. Pekla jsem opět půl hodiny na 180 stupňů, až jsem měla úplně voňavou kuchyň.

Po vychladnutí jsem muffiny zdobila už důvěrně známým krémem ze smetanového sýra, na který je potřeba:

125 g krémového sýru typu Philadelphia

25 g cukru moučka

90 ml šlehačky.

Do ušlehané šlehačky vmícháte sýr a cukr a krém je hotový. Pokud máte rádi krému více nebo hodně ujídáte, neváhejte množství o něco navýšit.

Jestli máte k dýni chladný vztah, tohle je váš recept, věřte mi. Já mít kavárnu, tak si tam peču dýňové, cuketové, levandulové, mrkvové… a vy byste tam chodili a říkali si, jak jste rádi, že jsem si tu kavárnu otevřela :).

Jsem orientační bežkyně/jezdkyně!

2011-10-24T10:19:00.002+02:00

Všimli jste si, že nám SCUK tým uspořádal orienťák? Nejdřív jsem byla z toho nápadu nadšená, pak hnedka zklamaná, protože je v příkrém rozporu s nastolenou dietou. Ale problém, který má řešení vlastně není problém, říkáme Dalajláma a já. Takže jsem se rozhodla spojit příjemné s užitečným, zadané úkoly svědomitě vyplnit a ještě se u toho pobavit. Zalarmovala jsem pár běžců/jezdců, udělali jsme plán a některé podniky oběhli/objeli společně tak, abychom každý nemuseli zkonzumovat, celé předepsané jídlo/nápoj (nejsem si jistá, jestli dělení není v rozporu z pravidly, proto je tento příspěvek nesoutěžní a čistě a jenom pro radost). A protože jsem nově Kačka Řidička, někteří měli to štěstí, že se se mnou projeli Knedlíkem.

Nejsnadnější úkol bylo pro mě cappuccino v Šálku, za týden jsem jich měla 6, tady je jedno z nich.

Za rohem od Šálku je Polévkárna. Přiznávám, že mě nenadchla, ale gruzínské chačapuri a boršč je celkem stylový oběd.

Pak ta laskonka u Erharta... no, tu jsem fakt snědla a měla jsem výčitky.

K tomu irská káva v Domě kávy. Vypita absolutně bez výčitek. Sice byla z espressa a ne z filtrované kávy, ale byla skvělá.

Těstoviny ve Wine Food Market Bistru pro mě nejsou žádnou novinkou, takže jsem se ráda podělila.

Bistrot Vin Naturel jsem chytla otevřený až na podruhé, ale absolutně mě dostal. Tady bych chtěla trávit dlouhé zimní večery, přidáte se někdo? A ta frankovka z vinařství Koráb... opravdu skvělá.

Svíčková v Čakovičkách je pro mě vážně příliš, ale stejně jako miňonky (nebo na co je to reklama) je nejlepší, když se o ní rozdělíš a když tam navíc dokážeš dojet autem :).

Na špízky v Yakumu mě nikdo přemlouvat nemusí ... ještě, že nebyl povinný bůček (buta kakuni), ten bych si odepřít nedokázala.

Osteria da Clara, dlouho jsem tam nebyla a dlouho zas kvůli naprosto tragické obsluze nebudu, ale dobře vaří, takže až zapomenu, jak mě tam ty ženské štvaly, zase se tam vypravím.

U Zubatého psa jsem naopak byla docela nedávno. Na pivní bar zvláštní prostředí, ale zas nabídka jaká se jinde nevidí. Navíc je tu příjemná obsluha.

A je to! Nebylo to vůbec těžké, nezkusíte to taky? Ještě máte týden k dobru. Můj příspěvek je naprosto nesoutěžní a pokud vím, tak stupně vítězů ještě plné nejsou.

P.S. Těším se na orienťák po Brně, ten dám 100%!
P.P.S. Děkuji SCUK týmu za super nápad a orientačním spolujezdcům Lucii, Lucii, Janovi a Janovi, že se nebáli, navigovali a podporovali.

Zasloužíte si pořádnou čočku!

2011-10-20T16:37:00.002+02:00

Samozřejmě v dobrém. Za to, jak poctivě čtete a komentujete se s vámi podělím o dva mé poslední recepty, ke kterým mě přivedla dieta, sezóna a Home Kitchen. HK jsem zvolila za svojí dietní obědovou základnu. Miluju zdejší polévky a z hlavních jídel se dá vždycky nakombinovat něco, co se příliš nepříčí dietním pravidlům, která dodržuji. Hrozně mi tu chutná sladkokyselý čočkový salát, který mě přivedl na myšlenku trochu si pohrát s čočkou, kterou normálně moc často nejím. Tohle je výsledek.

Napodobenina čočkového salátu z HK vznikla vlastně náhodou. Nakládala jsem zeleninu podle Momofuku do sladkokyselého nálevu z rýžového octa. který mi připoměl právě ten čočkový salát. Zároveň jsem měla v plánu nějak harmonicky spojit bulgur s čočkou a dýní, jak se dočtete níže. A protože jsem čočky uvařila víc než bylo potřeba, vznikla tahle snadná a dietně lehčí napodobenina. V HK tvoří salát čočka, slanina a tenoučká kolečka pórku (pokud to tedy není jarní cibulka, ale myslím, že ne). Ale co pak já teďka můžu slaninu? Nemůžu, tak jsem jí babickovsky nahradila mrkví... je pekně barevná, sladká a křupe, čili se tam bezvadně hodí. Přiměřené množství drobné černé čočky Beluga (z DM drogerie) jsem smíchala s přiměřeným množstvím mrkve a přidala opravdu tenká kolečka pórku. To vše jsem doplnila sladkokyselým nálevem který tvoří 2:1 voda a rýžový ocet a 1:3 sůl a cukr. Budu-li se držet základního Momofuku receptu, dám na 1 hrnek vody půl hrnku octa a do něj 6 lžic cukru a 2 lžíce soli. Na jednu porci salátu budete ovšem logicky potřebovat nálevu mnohem méně. Ideální je nechat salát pár hodin odležet. Možná si myslíte, že kecám, ale je hrozně dobrý. A o blahodárném účinku luštěnin na lidské zdraví vám tu snad vykládat nemusím.

Ale zpět k tomu, co jsem měla v plánu doopravdy dělat. Protože kromě diety koketuju i s omezováním konzumace masa, chtěla jsem vyrobit nějaký zajímavý bezmasý salát z čočky, bulguru a dýně. Nakonec jsem do něj přidala ještě cuketu a rajčata a byla jsem víc než spokojená.

Použila jsem:

čočku Beluga
máslovou dýni, co vypadá trošku jako hruška

poslední cuketu ze zahrady

rajčata

červenou cibuli

česnek
rozmarýn, olivový olej

bulgur (taky z DM)

sůl

Čočku jsem vařila dle návodu asi 25 min a poctivě ochutnávala, abych jí nerozvařila. Bulgur jsem místo ve vodě uvařila ve vývaru, ale jinak dle návodu. Máslovou dýni jsem oloupala, nakrájela na malé kostičky, to samé jsem udělala i s cuketou. Do hmoždíře jsem dala čerstvý rozmarýn, česnek nakrájený na menší kousky, hrubozrnnou sůl a spojila to dohromady, jak to bylo možné. Touto směsí jsem potřela dýni a cuketu a dala péct do trouby, řekněme na 190 stupnů a 20 minut. Vlažnou čočku, bulgur, cuketu a dýni jsem smíchala dohromady, přidala na drobno nakrájenou cibulku a rajčata kvůli šťavnatosti. Použila jsem stejný sladkokyselý nálev, který popisuju shora. Druhý den mě napadlo, že by bylo fajn do salátu přidat i hladkolistou petržel a kvůli příjmu bílkovin třeba i grilované kuřecí prso.

Co vy na to? Poradíte mi nějaké bezmasé dietní a samozřejmě dokonale chutné recepty? Doufám, že mi nedojde inspirace než zhubnu kýžených 5 kg.

Kam na kávu? Do Berlína!

2011-10-15T19:25:00.001+02:00

A myslím to vážně. Berlínské kavárny nemají do těch londýnských vůbec daleko. Nejlepší by bylo nějak teleportovat jejich mix do Prahy. Z těch berlínských bych tu určitě chtěla: The Barn, CK Kafé, Bonanza Coffee Heroes a No Fire No Glory.

Kavárna The Barn dostala jednoznačné doporučení od Jardy Baristy Tučka, takže byla první na seznamu. Je to kavárna hodně londýnského střihu, poměrně malý prostor, jednoduše, ale stylově zařízený, se sezením u malých stolků, parapetů i před kavárnou. Když není venku hezky, je počet míst dost omezený. The Barn najdete v Mitte, pěkné čtvrti plné činžáků uprostřed Berlína. Je to přesně ten typ kavárny, kterou bych chtěla mít u domu a ráno nebo po práci se tam stavit na rychlou kávu a trochu poklábosit. A kdybych nespěchala a venku bylo hezky, dala bych si tam snídani a pak bych se měla celý den dobře. Připravují zde výběrovou kávu, v době naší návštěvy byla od Square Mile Coffee Roasters, ale můžete natrefit i na kávu ze severu Evropy. A kdybych si musela vybrat, tak bych řekla, že zdejší káva mi chutnala v Berlíně asi úplně nejvíc. Recenze je tu.

Kavárna, kterou jsem si hodně zamilovala je CK Kafé. Podrobnou recenzi na ní už najdete na SCUKu a kavárnu samotnou pak na Prenzlauer Bergu, který se stal mojí nejoblíbenější berlínskou čtvrtí. Učarovala mi tu zahrádka, bar, barista a tmavomodrá plátěnka s logem kavárny, kterou jsem tam nemohla nechat. Kromě espressa si tu můžete dát kávu i z frenchpressu, přivenou aeropressem nebo na Hario dripu. Mají tu taky spoustu dobrot a je otevřeno i o víkendu, takže CK je ideální podnik na línou víkendovou snídani (památky vám vážně neutečou, věřte mi).

Nedělní snídani jsme absolvovaly v Bonanza Coffee Heroes, taky na Prenzlu, ale trochu jinde než je CK, kousek od Bernauer Str., kudy vedla zeď a dnes je tam památník a úžasný moderní kostel, takže tady můžete spojit kávovou turistiku s tou opravdovou. Prostředím je Bonanza trošku blízká The Barn, je malinká, velkou část zabírají 2 pražičky a káva a dobroty se za hezkého počasí konzumují hlavně venku. Kávu si tu praží sami, takže suvenýry z Berlína nakoupíte snadno. I když uznávám, že sněžící koule (vlastně magnetická polokoule) s Braniborskou bránou má taky něco do sebe, ale Zuzka mi zakázala jí naší společné kamarádce Magdě koupit... přitom by se jí určitě moc líbila. Jo a dejte si tu cheesecake, když bude, je NY style, domácí a fantastický.

Kde jinde než na Prenzlu je i No Fire No Glory, kavárna s parádní zahrádkou, na které je i houpačka (taková ta velká zahradní, ale moc hezká) a ještě hezčím interiérem. Kávu tu mají dánskou od The Coffee Collective z Kodaně (Chci tam!) a taky tu mají nádherné dorty, brownies atd. atd.. Nebýt to naše poslední zastávka v Berlíně, dala bych si snad všechno, ale po 4 projedených dnech už jsem prostě neměla sílu. Ale já se vrátím!

To je "ve stručnosti" z Berlína vše. Tahle místa radím opravdu nevynechat a jak mi to čas dovolí, budu recenze doplňovat na SCUK, takže bděte a čtěte!

Mám výročí!

2011-10-13T10:10:00.000+02:00

Dneska je to přesně rok, co jsem napsala na SCUK první recenzi. Byla jsem z toho strašně nervózní a bála se, že nedostanu dostatek kladných hodnocení, aby se ze mě mohla stát opravdová SCUKařka. Po roce mám na kontě přesně 100 recenzí a karmu blížící se tisícovce. A zdaleka ne jenom to. Pamatujete jak jsem se dojímala v příspěvku "Just a perfect day"? Dojetí trvá. Vždycky, když se se SCUKem sejdeme, říkám si jak je fajn, že tam patřím. Momentálně se díky lidem okolo SCUKu učím řídit (a už mi to dost jde :), učím fotit (vlastně začínám dnes), držím dietu (a není to tak strašný) a mám pocit, že jsem součástí parádního celku (a to je super).

Co mi SCUK dal?

1. Chuť psát. Dřív jsem grafomanií příliš netrpěla, jen když jsem potřebovala něco naléhavého někomu sdělit a neměla jsem dost odvahy říct to přímo. Čili v souvislosti se SCUKem vzniknul i tenhle blog.

2. Chuť gastronomicky objevovat a pak se o ty objevy dělit. Ne všechny moje "ostatní" kamarády totiž zajímá, že ode dneška mají v Šálku geishu, že u Anděla je nový farmářský obchod a vůbec, kolikrát se se mnou nechtějí o jídle ani trochu bavit (Zuzka pochopitelně jo :).

3. Chuť podnikat v gastronomii, kterou jsem, zatím, ale nepřevedla do reality.

4. Chuť seznamovat se s obsluhou nebo provozovateli restaurací, protože pak má člověk šanci dozvědět se o podniku něco zajímavého.

5. A hlavně spoustu fajn lidí, se kterými mám pořád chuť klábosit, jíst, péct a vařit.

To, ale není všechno, teď přijde trocha toho materiálna. Protože SCUK je podporovaný internetovým obchodem MALL.cz, který nás motivuje do dalšího psaní a umožňuje nám se vzdělávat, a protože si recenze navzájem hodnotíme a podle počtu kladných hodnocení pak vyhráváme všelijaké ceny, mi SCUK dal taky:

6. Nejpoužívanější pánev v mojí kuchyni: Greenpan Stockholm 24 cm - absolutní doporučení!

7. Wok taktéž Greenpan Stockholm, ve kterém jsem už i pekla kachnu.

8. Další pánev od Greenpanu, kterou jsem vyměnila s Mývalem za mlýnek na maso Kenwood (po té, co se mi všichni posmívali, když mi Michala předávala najednou 3 pánve :). Nechápu jak si Lucie Mýval může myslet, že bez mlýnku na maso se dá žít :).

9. Příspěvek na mé roztomilé skládací kolo Dahon

10. A teď úplně novinkově i parádní stylový (nebojím se říct ikonický) fotoaparát Olympus Pen E-PL 1, ze kterého mám šílenou radost, mám v plánu dokoupit mu objektiv, který se jmenuje pancake, čili palačinka a tudíž se hodí k mému foťáku i ke mě.

Slušná bilance, ne? Nechcete to taky zkusit a rozšířit řady SCUKařů? Pár nových kamarádů a pár kilo navíc guaranteed! Stačí si napsat o dotazník na info@scuk.cz.

A co mi SCUK vzal? Vlastně nic moc, trochu toho volného času, ale pořád mě napadá málo věcí, které bych dělala raději.

NB: Toto je úplně neplacená reklama, abyste věděli, že někdo dokáže vymyslet něco fakt skvělého a pak to i realizovat.

Respect! Já totiž skvělých věcí vymyslela dost, ale ta realizace hodně pokulhává a myslím, že v tom nejsem úplně sama.

Projekt na příští rok? Při nejmenším v teoretické rovině připravit dokonalý podnikatelský plán a co nejdříve ho začít realizovat!

A zase jednou: "DÍK"!

Podzimní dieta - věříte mi to?

2011-10-09T10:23:00.000+02:00

Je to tady. Minulý týden jsem začala jen tak zkusmo a dneska úplně navážno. Upravuju stravovací návyky, jiným slovy, držím dietu. Ne žádnou šáhlou melounovou, vajíčkovou, bezuhlohydrátovou a já nevím co ještě, prostě budu jíst pravidelně, zdravě a jak to tak vypadá podle rozpisu od výživové poradkyně, skoro pořád. Já vím, že dieta na blog o jídle asi spíš nepatří, jenže zkušenost ze SCUKu je jasná, ti, co mají rádi jídlo a nemají super rychlé spalování, problémy se štítnou žlázou a tak, prostě dřív nebo později začnou přibírat. Já řeším váhu celý život, od skoro podvýživy, když jsem byla malinká, přes obezitu v dětství, normální váhu na gymplu a vejšce, po postupné přibírání, od doby co jsem začala pracovat. Před cca. 4 roky jsem začala cvičit s trenérkou a hubnout. Šlo to hladce, protože cvičení mě hrozně bavilo a změna jídelníčku nebyla nijak drastická. Za půl roku jsem zhubla 10 kg, všichni mě obdivovali a já byla hrozně spokojená. Za poslední rok mám ale 5 kg zpátky, spokojená nejsem ani s postavou ani s jinými věcmi a cvičení, ve kterém pokračuju prostě nestačí. Takže plán do vánoc je jasný: řízení, hubnutí, focení (ne mě, ale jídla s mým novým opravdickým foťákem, který snad budu brzy mít a pak vám o něm něco povím).

No ale asi nečekáte, že budu jíst nějaké hnusy bez chuti, že ne? Základní stravovací plán vyjadřuju ve starším příspěvku "Chutně, zdravě, hravě!", to beze zbytku platí, jen se to teď budu snažit nějak porovnat podle zmíněného výživového plánu. Budu tedy vařit jídla, která jsou zajímavá, sezónní a dobrá, ale hodí se mi do krámu, resp. do plánu. Zároveň chci mít vždycky variantu pro spolustrávníky, kteří dietu nedrží (příloha, něco navíc a tak).

Příklad k neuvěření? Myslíte, že se dá udělat něco kloudného jen z dýně, patizonu a cukety? Dá, skvělá polévka! Výřez z veliké dýně, která voní jako ananasový meloun a má světlou dužinu jsem koupila na Haveláku za 10 Kč, patizon jsem dostala až z Brna, z farmářského obchodu Sklizeno, o kterém už tu byla řeč a cuketu mám od nás ze zahrady. Co jsem s tím udělala? Jednoduše všechno oloupala, nakrájela tak na 2 cm kostičky a šoupla do hrnce tak na 2-3 lžíce olivového oleje. Smažila jsem to tak dlouho, až byly kousky měkké, přidala jsem sůl, aby zelenina pustila vodu a pak jsem přidala přiměřené množství vody. Chvíli jsem to povařila, rozmixovala tyčovým mixérem, dochutila muškátovým květem a pepřem a výsledkem je parádní krémová podzimní polévka, kterou považuju za dietní. Je překvapivě dobrá sama o sobě, nekecám. Určitě jí ale neublíží, když strávníkům, co zrovna nejsou na dietě, přidáte do polévky lžíci zakysané smetany. Já si tam zkusila dát lžíci kozího jogurtu z Krasolesí. Prostě fantazii se meze nekladou. Nejvíc mi ale chutná jen tak, takže si jí dám dneska k večeři a kromě ní si dám ještě nějakou bílkovinu podle rozpisu.

Co vy na to? Nebojte, vaření a pečení nedietních věcí pro mé blízké bude pokračovat, takže se tu budou objevovat i "normální" recepty", ale stejně si myslím, že byste něco klidně mohli zkusit. Zrovna mi už 2. hodinu bublá na plotně hovězí s kořenovou zeleninou, do které před koncem vaření přidám ještě zbylou dýni a půlku patizonu. Myslím, že to bude príma podzimní oběd.

Tak dobrou chuť, já letím cvičit.

Berlín - teče tudy řeka, ale jaká?

2011-10-06T13:10:00.000+02:00

Spréva nebo Mekong? Na pohled Spréva, na chuť Mekong. V Berlíně je neuvěřitelná koncentrace asijských restaurací. Tibetské, nepálské, japonské, čínské, vietnamské .... a samozřejmě fusion všeho možného. Jasně, Londýn má svůj China town, indickou restauraci na každém rohu, ale v tomhle u mě Berlín vede. Spousta malých sympatických restaurací, možná spíš bister, se skvělým jídlem za hodně fajn ceny (tím myslím hlavní jídla do 200 Kč). Mám pro vás pár tipů, které už jsou na SCUKu, včetně jednoho Objevu s velkým O.

O Cocolu jsem vám už vyprávěla v minulém příspěvku. Teď je na řadě Monsieur Vuong. Za jeho objev vděčím SCUKu, byli jsme tam už vloni a byla to láska doslova na první pohled. Fronta přede dveřmi nás neodradila, dlouhé stoly venku byly úplně plné a my se štěstím vyfásli malý stolek pro 2 uvnitř. Pamatuju si na jarní závitky, naprosto dokonalé červené curry a slib, že se tam rozhodně musíme vrátit. Já slib splnila. Z poslední návštěvy si pamatuju všechno. Že tam zas bylo úplně plno (v obou případech jsem byla u Vuonga v době někdy mezi obědem a večeří), že tam byla stejná servírka, co vypadá jako kluk, že je tam šílený cvrkot a že strašně dobře vaří. Detaily jednotlivých jídel si schovám do recenze na SCUK, vy si zapamatujte, že do Vuonga rozhodně stojí za to zajít, a že pokud bude v nabídce salát ze skleněných nudlí (6,90 E), musíte si ho dát. Ten salát je dokonalý, s tenkými plátky kuřecích prsou, spoustou zeleniny a bylinek, ze kterých trochu vyčnívala thajská bazalka a hlavně sladko-kyselo-pálivou zálivkou, kterou se teď marně snažím vyrobit.

Vietnamský "Subway" CôCô objevila na jaře Lucie, přidala ho na SCUK a před odjezdem mi důrazně doporučila jeho návštěvu. Přemluvit některé mé spolucestovatelky k návštěvě dalšího vietnamského podniku už byl ke konci výletu docela kumšt, ale nechaly se a nelitovaly. Základem nabídky jsou teplé bagety s všelijakou náplní, čili báhn mì. Nejlepší z ochutnaných byla bageta s lemon grass meetballs (tuším 4,5 E), tedy s kuličkami z mletého masa s citrónovou trávou, které chutnaly hodně jako ta "moje vietnamská sekaná". K tomu byly dlouhé proužky okurky a mrkve, bylinky a bageta byla promazaná typickou báhn mì játrovou paštikou, kterou bych oželela, ale patří tam. Pokud preferujete evropštější chutě a přesto budete zlotřilými kamarádkami zatažení do CôCô, zkuste bagetu s plátky hovězího masa a vaječnou omeletou. Je v ní méně zeleniny, vaječná chuť je hodně výrazná a chutná zkrátka tak, jak vypadá, t.j. jako hovězí s vajíčkem.

To nejlepší nakonec. Ale nevydržela jsem a dala už recenzi na SCUK. Co kdyby jel někdo do Berlína a tenhle podnik mu uniknul? To si na triko nevezmu. Představte si, jak sedíme se Zuzkou ve strašně krásné kavárně, o které bude řeč v příštím posledním díle berlínského vyprávění, pijeme skvělou kávu, já melu jak je to tam úžasný, a že by mi Zuzka měla oficiálně poděkovat za to, že jsem tu kavárnu objevila a vzala jí tam, a že ten barista taky není k zahození, a že by si s ním Zuzka měla pokonverzovat v němčině a zjistit, kam můžeme v okolí na nějakou fajnovou večeři. Zuzka se nenechala dlouho přemlouvat, německy to ona umí skoro plynně, akorát moc nerozumí :) (Zuzko, to je samozřejmě hloupý vtip!) a za chvíli přišla s ručně kreslenou mapkou s nápisem Si An a tím, že neví, co v té restauraci mají, ale že je to tam super. Tak jsme se tam vydaly, prošly kolem tibetské restaurace, která mě trochu lákala a pak jsme uviděly spoustu bílých lampiónů, krásnou zahrádku a ještě krásnější interiér a bylo jasné, že bychom si s tím baristou asi rozuměli... Zkrátka Si An je vietnamská restaurace, která je moc hezká, dost levná a jestli jsem vloni slíbila, že se vrátím do Vuonga, tak teď slibuju, že se vrátím do Cocola, do Vuonga a do Si Anu... ještě, že je to kousek, a že ze mě třeba nakonec bude brzy přecejen řidička. A až se do Si An vrátím, tak si docela určitě dám salát ze zelených banánů (5,20 E), který má úplně explosivní chuť a je v něm spousta dobrých věcí jako ananas, koriandr, cibulka, arašidy, pochopitelně ty banány i se slupkou a hlavně moc dobrá zálivka, možná trošku jako ta od Vuonga, o které byla řeč. A taky asi půjdu do Chén Ché, sesterské čajovny a restaurace Si Anu, kterou na SCUKu doporučuje Lucie Coq au vin a té je radno důvěřovat.

Jen asi budu muset být férová a říct rovnou, že do Berlína se jede kvůli vietnamské kuchyni a ne kvůli památkám.

Ich bin ein Berliner...

2011-10-03T22:22:00.000+02:00

... jsem zkrátka kobližka. Tuším, že Kennedy tím v tom svém slavném projevu myslel něco jiného, ale já tím chci říct, že po návratu z Berlína jsem zas o trošku kulatější, ale zároveň sladce podzimně spokojená. Berlín je město jako stvořené pro cyklisty, milovníky vietnamské tak trochu fusion kuchyně a kavárenské povaleče. Tohle všechno já jsem, takže je mi v Berlíně dobře. Tak dobře, že se mi celkem úspěšně daří zapomínat na to, jak tudy kráčely dějiny. Někdy mě to totiž hodně dojímá a zrovna tady mi to nedělá ani trochu dobře.

Poprvé v dospělosti jsem byla v Berlíně akorát před rokem. Byl to skvělý výlet a hned jsem věděla, že se budu chtít vracet. Berlín je trošku jako Londýn, ale mnohem levnější a mnohem blíž. Tentokrát jsme vyrazily ve čtyřech, samé holky. Jediný náš plán byl trošku si užít světa. Pasovala jsem se do role hlavní plánovačky a sestavila seznam podniků vhodných k navštívení (ale nemyslete si, viděly jsme i Braniborskou bránu, Reichstag, pomník Berlínské zdi, kusy zdi atd.).

Pronajaly jsme si byt v převážně turecké čtvrti Neukölln, který byl ale parádní a jen za 200 E pro všechny na 4 dny a 3 noci (doporučuju homelidays.com - opakovaně vyzkoušené i v Itálii). Na Alexanderplatz, který považuju za nejcentrovatější centrum, to bylo asi 15 min ubahnem 8.

Hned první odpoledne jsem trošku zklamala, protože jsem děvčata zatáhla do kavárny s pražírnou Barcomi´s, kde ovšem neumějí ani pražit ani dělat kávu. Zato tam mají překrásné židle od manželů Eamsových, ale to je jen slabá náplast na hnusnou kávu, takže sem rozhodně ne! Ani přilehlý krytý trh Markheineke Markthalle, není tak úplně trh a nestojí za návštěvu.

Reputaci jsem si ale napravila při večeři v Cocolo Ramen, kde jsme vloni neměli dost trpělivosti vystát si frontu na volný stůl a to byla sakra chyba. Cocolo je japonský ramen bar, tudíž stěžejní část nabídky tvoří nudlová polévka ramen v několika chuťových mutacích. My začaly pár předkrmy, a to kimchi (2,50 E) - spíše korejský pokrm jehož základem je fermentované čínské zelí a čili, masovými taštičkami gyoza (3,50 E) a pár wan tan knedlíčky s krevetami (3,50 E). Ideální rozjezd na voňavý ramen. Na výběr je např. vegetariánská varianta s miso, varianta s vepřovou pečení, s wan tan knedlíčky a ta nejlepší na závěr - tonkotsu s vepřovou pečení a bůčkem zároveň, to vše v rozmezí od 7.50 do 9.50 E. Hádejte jaký ramen jsem měla já :).

Tonkotsu Ramen je mléčně bílý, silně aromatický, plný žlutých nudlí, tenkých plátků vepřové pečínky a kostek sladkého bůčku. K tomu cibulka, zázvor a vajíčko... prostě dobrota, kterou doporučuju všem.

Po večeři jsme si daly pár radlerů, jsme přece slušně vychovaná děvčata, tak se nebudeme nalévat pivem, ne? A co jsme dělaly, nebo spíš jedly, druhý den se dozvíte zase příště...

Nejsem ani trochu líná, když vyrážím do Berlína!

2011-09-28T21:10:00.000+02:00

Zítra ráno jedu do Berlína. Byla jsem tam akorát před rokem, jen na víkend a hrozně se mi v Berlíně líbilo. Od té doby tam chci zas a konečně budu mít příležitost.

Přípravu jsem udělala opravdu zodpovědně, prošla jsem SCUK, poptala tipy na Facebooku, a důkladně prostudovala berlin.unlike.net. Výsledkem je seznam 4 restaurací, 6 kaváren (včetně 1 pražírny) a 1 krytého městského trhu. Vypadá to, že se budeme stravovat hlavně po asijsku, ale samozřejmě neopomeneme ani currywurst a bratwurst, to se rozumí. Kavárny vypadají sakra pěkně, otevírají už kolem osmé, takže se nemůžu dočkat snídaní i odpoledních káv. A nebojte, o nic vás neošidím, o tipy na místa, která budou stát za to, se s vámi rozdělím hned příští týden.

Strašně se těším, ale jedna věc mi dělá přece jen trochu starost. Že tady nebudu v sobotu 1.10., až bude v Karlíně Apetit piknik. Na pikniku bude mít totiž svůj stánek Lucie - Chez Lucie, která má nejen skvělý blog, ale taky skvěle peče a já jsem se od ní mockrát nechala inspirovat a fandím jí. A je mi líto, že neochutnám její macarons a cheesecaky a trochu jí osobně nepodpořím, protože je z toho všeho pečení trochu nervózní a má strach, aby se to všechno povedlo. Takže, pěkně prosím, vyražte do Karlína místo mě, kupte si u Lucie nějaké dobroty a nezapomeňte jí je pochválit, ať má radost a peče čím dál tím víc. Třeba se pak ode mě nechá přemluvit, aby se vykašlala na práci a otevřela si se mnou boutique s macarons a kávou :).

Tak pěkný zbytek týdne, plán na sobotu už máte, tak se těšte!

Zaslouženým výhercům gratuluju!

2011-09-26T14:39:00.000+02:00

Tak je to tu, čas na zasílání správných odpovědí do soutěže o půlnoci vypršel a tímto vyhlašuji vítěze:

1. Kytka - 100% správných odpovědí

2. Eva K. - 100% správných odpovědí

3. Lucie, Chez Lucie - 100% správných odpovědí

4. Honza Č. - 90% správných odpovědí

5. Pavli - 50% správných odpovědí

Kdy půjdeme na kávu? Dávám ke zvážení buď nějaké víkendové dopoledne, pokud dokážeme najít nějaký společný termín na podzimní snídani nebo všednodenní večer, řekněme od 7 dále. Domluvu navrhuju v komentářích, ať můžeme všichni pružně reagovat.

Nepleťe si hrušky s fíky...

2011-09-24T16:58:00.000+02:00

... smíchejte je rovnou dohromady a udělejte si parádní podzimní variaci na tarte Tatin. Ne, že by originál nebyl dobrý dost, ale tahle verze taky stojí za vyzkoušení. Zvlášť, když koupíte v Kauflandu čerstvé fíky za 3.90 Kč/ks.

Jó, ten motorismus má něco do sebe, zajedete si ráno nakoupit a můžete vzít, co se vám zlíbí, aniž byste se starali o to, jak to dovlečete domů. A pak můžete vymýšlet, co s těmi nakoupenými věcmi vlastně provedete, uvařit nebo upéct něco strašně dobrého a nakonec to třeba ještě zavést kamarádům. Začíná se mi to líbit.

Původně jsem chtěla koupit švestky a udělat tenhle koláč ve švestkové verzi. Jenže švestky měly strašně tvrdé. Pak jsem uviděla fíky, bez rozmyslu jich 10 vzala, přihodila hrušky a řekla si, že z toho určitě něco bude. Nakonec je z toho tedy hruškovo-fíkový tarte Tatin.

Můj recept na ten klasický jablkový najdete ve starším příspěvku. Postupujte obdobně. Těsto jsem udělala na chlup stejné, protože už se mi několikrát osvědčilo. Fíky (8 ks) jsem oloupala (musí se to?) a nakrájela na čtvrtky, hrušky (2 ks) na osminy. Měla jsem dost času, tak jsem dala formu na sporák, rozehřála v ní máslo, přisypala třtinový cukr a chvíli karamelizovala. Přidala jsem fíky a hrušky, přiklopila těstem a pak už dělala vše jako minule. Výsledek je více než uspokojivý, takže až uvidíte fíky v akci, vlítněte na to!

Kachna, bůček, řízek?

2011-09-21T12:24:00.002+02:00

Jaké pěkně tučné české (řízek, ehmm....) jídlo máte nejraději? Je to celkem jedno, když se vypravíte do Čakoviček do restarace Na Pekárně, kterou tam v pátek 16.9.2011 otevřel Václav Frič, máte dobrou šanci, že právě to vaše oblíbené bude k mání.

Popravdě, v sobotu při obědě Na Pekárně jsem byla dost rozrušená z faktu, že jsem tam řídlila přec celou Prahu i kousek za ní, takže jsem si nedělala žádné poznámky a moje mysl byla tak trochu zastřená. Tenhle příspěvek proto berte jen jako malé roztržité preview, které čerpá z jednoho jediného oběda v den po otevření restaurace.

Motoristické okénko: Cesta není nijak složitá a je popsaná na stránkách restaurace. Jen je potřeba v pravou chvíli odbočit doleva. Ale co, když dojedete až do Mratína, jste tam špatně a musíte se vrátit. Před restaurací se dá parkovat.

Pokud jste si představovali vesnickou restauraci, velké prostory a světlé dřevo, jsou vaše představy správné. Žádnou noblesu, naškrobené ubrusy ani obličeje obsluhy nečekejte. Čekejte naopak, že dost pravděpodobně bude plno. Místní asi nemají v okolí příliš na výběr, a kdyby měli, není moc reálné očekávat, že by se jinde najedli lépe. V sobotu byly rezervace snad úplně všude a my měli štěstí, že jsme dorazili lehce před 12 a hned první stůl u dvěří měl v moci kolega scukař Tomas, který nám laskavě přenechal 2 místa. Z toho, jak se všichni zdravili, jsem měla pocit, že se Na Pekárně sešla celá vesnice (Jsou Čakovičky vesnice, ne?).

A teď to přijde, jídlo! Jídelní lístek je superstručný a přesto jsem měla problém si vybrat, protože bych si dala všechno. Navíc denní nabídka obsahovala bůček se špenátem a br. knedlíkem a kulajdu. Tomáš lobboval pro předkrmovou játrovou paštičku s houstičkou (takhle se to jídlo fakt jmenuje, já tak opravdu nemluvím), ale můj učitel řízení si dal raději kulajdu (25 Kč) a já pečený kozí sýr na ledovém salátě s višnovou marmeládou (90 Kč). Kulajda byla hodnocena pozitivně a navíc byla ve stejných hlubokých talířích jako mám doma, takže body navíc. Kozí sýr sám o sobě byl moc dobrý, ale ležel na toastu z toho úplně obyčejného ne moc dobrého toastového chleba a na to už jsem moc mlsná. Zvlášť když už jsem 2x pekla toasťák podle instrukcí pana Cuketky. Višňová marmeláda měla konzistenci želé bez patrných kousků višní.

Hlavní chody obstarala kachna s br. knedlíkem a zelím (130 Kč) a řízek s bramborovou kaší a okurkovým salátem (105 Kč). Můj řízek byl smažený na sádle, mohl by být i malinko víc, ale úplně mě dostala ta kaše. Myslím, že takhle dobrou bramborovou kaši jsem ještě nikdy nejedla. Obě jídla byla poctivá, co do přípravy i velikosti porce a chutnala skvěle. Bramborové knedlíky tu dělají ve formě koulí, které jsou na talíři rozpůlené. K tomu Birell pro řidičku a točená limonáda pro pana učitele :).

Abych "recenzi" učinila zadost, dala jsem si kávu a k ní možná nejlepší chod oběda, i když ty předchozí mi chutnaly moc. Absolutní must jsou v této restauraci povidlové taštičky s ořechy a máslem (55 Kč), které jsem v rozrušení ani nevyfotila. Dokonalá sladko-kyselo-máslovo-křupavá kombinace, kterou vám rozhodně doporučuju vyzkoušet. Nemusíte se bát ani kávy, sice odpočívá pěkně nasypaná v mlýnku, ale udělat jí tu umějí překvapivě dobře, když uvážíme, že jde o vesnickou hospodu. Už někdy dostali ve vesnickém podniku cappuccino s latteartem? A neříkejte mi, že na Faře!

Sumasumárum 472 Kč za parádní oběd. Rozhodně doporučuju a nezapomeňtě na rezervaci.

Vážně vám musím všechno říkat stokrát?

2011-09-19T19:55:00.001+02:00

Já vím, že nemusím! Trošku mě šokuje, že tohle je opravdu stý příspěvek na tomhle blogu. Když uvážím, že jsem začala psát na konci ledna, možná by se dalo dát za pravdu mým dvěma kamarádům, kteří mě označili za grafomanku. Nebudu se dojatě rozepisovat, co všechno se na blogu i mimo něj za tu dobu stalo, jenom poděkuju vám všem, co to tu čtěte a vypíšu vám fotosoutěž, která vám třeba udělá radost.

Pravidla jsou jednoduchá. Každá fotka byla pořízena v nějaké kavárně nebo restauraci, o které tu byla řeč. Dost možná se tu ta fotka i objevila. Co se po vás chce? Uhádnout odkud jednotlivé fotografie pocházejí. Čím více správných odpovědí, tím lépe. Odpovídejte tak, že k číslu otázky uveďte název podniku. Co za to? Vezmu vás na kávu do Mého šálku kávy:

1. místo, tj. největší počet správných odpovědí = irská káva

2. místo = cappuccino

3. místo = espresso

Výherci samozřejmě můžu zkusit smlouvat o výměnu za jiný kávový nápoj. V případě rovnosti výsledků mají přednost nezadaní neplešatí muži 30 +, čím víc vlasů a méně kilo, tím líp :). Dělám si srandu (i když...). Prostě bude-li výherců více, rozhodne rychlost odpovědi nebo půjdeme všichni, nejlépe najednou, uvidíme jak to vyjde. Bude-li výherce z Brna a okolí, můžeme se domluvit na kávu v Brně. Nebudu to dělat zbytečně jednoduché, hyň sa hukáže, kdo to s jídlem a kávou myslí vážně. Co vy na to, jdete do toho? Připadá vám to jako fajn příležitost poznat se nebo byste ocenili věcné ceny?

1. Kde si vyberete jídla, která jsou vypsaná na tabuli po celé délce baru a kuchař vám je připraví přímo před vašima očima? Jednoduše, čerstvě a po italsku?

2. Kde vám udělají kávu do vacuum potu a vy jí pak můžete usrkávat k parádním vajíčkům z krásného květovaného hrníčku?

3. A kde mají na zdi takového čuníka a vaří poctivou českou kuchyni a já tam ráda chodím na obědy?

4. A která kavárna má nejkrásnější podlahu ze všech kaváren (a taky pruhované tapety a mají v ní skvělý řecký jogurt)?

5. A ve které kavárně, co není ani v Praze ani v Brně, nemají kávovar a můžete si dát jen kávu ve french pressu nebo vac potu, ale za to stylově?

6. Ve které možná úplně nejkrásnější kavárně u nás mají na záchodě (dámském, ale doufejme, že i pánském, aby muži nebyli diskriminováni) takovéhle umyvadlo s parádním kouhoutkem?

7. A na sashimi chodím nejraději kam? No přece tam, kde umí udělat motýla z mrkve, a děsně pomalu tam běží čas.

8. A kde byste řekli, že umějí udělat takové cappuccino a espresso macchiato. Moc takových míst není, že jo?

9. Jedno, kde to umí taky dobře, ale zpravidla používají italskou směs Saquella, ve které je 15% robusty a to mi trochu va, můžete hádat zrovna teď.

10. A ve které z nejoblíbenějších pražských restaurací právě zahájili mušlovou sezónu a já tam zrovna včera měla dokonalé slávky s dijonskou omáčkou?

Co vy na to? Lehké, těžké, trapné, zábavné? Doufám, že se vás zapojí co nejvíc, a že do konce týdne budeme mít vítěze a začneme smlouvat termín srazu v Šálku nebo v Brně. Tak se ukažte!

Jaké máte víkendové plány?

2011-09-16T10:42:00.002+02:00

Věřte nebo ne (kdo mě zná, nevěří určitě), ale já kupuju vůz. Samozřejmě ne jen tak ledajaký, ten můj je pěkně kulaťoučký a jmenuje se Knedlík. Jsem z toho celá pryč, řidičák mám roky a teď to vypadá, že se ze mě konečně stane opravdová motoristka. Tady se sluší poděkovat především tátovi a všem, kdo měli odvahu si sednout do mnou řízeného vozu. DĚKUJU! Až na jméno sem Knedlík ale nepatří. Píšu o tom proto, že hned zítra pojedeme s Knedlíkem na projížďku do Čakoviček, kde dnes konečně otevírá svoji restauraci Václav Frič, hlavní školitel Prakulu. Pokud jste zvědaví, koukněte na stránky restaurace. Potkáme se zítra u oběda?

Myslím, že z toho všeho budu zítra tak vyjevená, že se nestačím stavit na Foodparade, nově vzniklém food festivalu, který snad bude prvním opravdovým konkurentem PFF. Foodparade se koná tento víkend 17.-18.9. v Holešovické tržnici, a pokusím se tam podívat alespoň na chvíli v neděli odpoledne, protože to vypadá fakt sympaticky. Co kdybyste vyrazili už v sobotu a dali mi v komentářích vědět, jestli stojí za to spěchat? V neděli mám totiž s dvouměsíčním zpožděním dodatečnou narozeninovou oslavu Na Kopci, takže budu mít opravdu honičku.

Kdybych neměla ani vůz, ani honičku, asi bych využila toho, že má být v sobotu ještě krásně a vyrazila na cyklovýlet do minipivovaru s restaurací, který mě hrozně láká nejen pivem, ale i architekturou. Navíc je poblíž mé oblíbené cyklotrasy, takže je to jasný cíl některého z mých příštích výletů. Kdo už byl v Pivotelu (Lety u Dobřichovic), ať udělá čárku, a kdo o něm nic neví, ať si přečte pěkný článek v Hospodářkách.

A kdybych měla vůz a neměla naplánovanou projížďku do Čakoviček, tak bych se možná vypravila na vinobraní do Mělníka, abych podpořila české vinaře, protože ty moravské snad podpořím začátkem října a cestou stavím v Brně, prošmejdím nové kavárny (Coffee Fusion, těš se!) a hlavně provedu zevrubnou inspekci ve farmářské prodejně, kterou 21.9.2011 otevírá můj kamarád "Nulapětka" a tímto důrazně vyzývám všechny brněnské čtenáře tohoto blogu, abyste navštívili prodejnu Sklizeno (hnedka u Ronda), protože podle toho, co vím, a vím toho hodně, tak se vám tam bude strašně líbit a já vám budu závidět vepřové ze Sasova a hovězí z Angusů a budu ráda, že si budete moct koupit kávu z mého oblíbeného Doubleshotu a vína z Gotbergu a vůbec, že budete mít samé skvělé věci pod jednou střechou. Třeba, když budete říkat hodně nahlas, že jste se o prodejně dozvěděli ode mě, tak mi Nulapětka hodí do Práglu nějaký ten sasovský bůček :).

Čili děcka, užijte si víkend, bydlíte-li v Praze a okolí, rozhlížejte se pořádně na přechodech a netrubte na hráškově zelený Nissan Micra, zkrátka buďte tolerantní řidiči!

Tohle je 99 příspěvek na tomto blogu. Ten příští vyhlížejte začátkem příštího týdne a buďte ve střehu, bude totiž výherní. Pro jistotu si projděte starší příspěvky, ať znáte odpovědi na co nejvíc soutěžních otázek!

Radím spěchat a ne pomalu...

2011-09-11T21:50:00.002+02:00

... do Lidlu. Pokud máte ještě proti Lidlu předskudky, je čas je odhodit. Jediný argument, který beru, je zásadovost ve věci těch nešťastně pokácených stromů, ale i tak, nerozmyslíte si to? Teď mají totiž kaštanové pyré.

Jedna z výrazných vlastností, které mám je, že si pamatuju hrozně moc věcí a ano, jsou to zpravidla hovadiny, ale nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit informace, že bratři Mrštíkové prožili dětství v Ostrovačicích u Brna apod.. Taky mám hodně vyvinutou chuťovou paměť, která mě dokáže vrátit i o spoustu let zpátky. Na fóru na cuketka.cz je zajímavé vlákno s názvem "Co jste si dobrého koupili v Lídlu", a včera tam někdo napsal, že kaštanové pyré (250 g/19,90 Kč). Hned jsem si vzpomněla, že kaštanové pyré dělala babička, když jsem byla fakt malá a že asi před rokem mi táta odmítnul vydat náš starý mlýnek na maso s tím, že co kdyby ho potřeboval na kaštanové pyré (což mi přišlo dost absurdní, protože posledních asi 20 let si kaštanové pyré u nás doma nepamatuju).

Tak jsem nelenila a při dnešním výletě s kamarádkami jsem si nechala zastavit u Lidlu a nakoupila kromě obvyklé čokolády na vaření, smetanového jogurtu a gorgonzoly i 4 balíčky kaštanového pyré, které se ukrývalo v mrazícím boxu mezi mexickými zázraky týdne, pod velkou cedulí "omezená nabídka". Vyrobené je v Maďarsku (spolu se Slovenskem jsou Maďaři kaštanová velmoc) a obsahuje 72% kaštanů a zbytek tvoří cukr + rumové a vanilkové aroma.

Cestou domů pyré pěkně povolilo, tak jsem ho prohnala mlýnkem na maso (mačkadlo na brambory by posloužilo stejně dobře), aby udělalo pěkné provázky jako na obrázku, a při vzpomínce na dezert Montebianco, který se celkem běžně podává v Itálii dala navrch šlehačku a hořké kakao, a kdybych nespěchala, tak bych do toho rozpustila i hořkou čokoládu. A paráda, chutnalo to stejně jako před lety od babičky, byla jsem fakt nadšená. Tak jsem zavolala tátovi, ať si rychle jede pro pyré, dokud ho mají, aby konečně užil ten mlýnek a ten mi na oplátku prozradil, že babička tam rozhodně dávala čokoládu a navíc dávala navrch plátky mandlí.

Uznávám, není to zrovna bůhvíjaký objevný recept, ale je to docela netradiční dobrota a za 19,90 Kč, nekupte to! Vlastně, kupte to!

P.S. To, že jsem měla vážně skvělý víkend, včetně nákupu zásob kaštanového pyré neznamená, že jsem dnes velkou část dne nemyslela na to, co se stalo před 10 lety. Takže kamarádi, mějte se rádi a klidně si to dávejte najevo, člověk nikdy neví, co bude zítra (kromě toho, že bude světový den čokolády, říkali dneska ráno ve Studiu kamarád).

Koho to jako zajímá?

2011-09-05T10:35:00.001+02:00

No vlastně nevím, ale kdyby vás zajímalo, jaké jsou moje nejoblíbenější pražské kavárny a proč, tak se podívejte na blog SCUKu. V těch prvních třech se vyskytuju opravdu často a další dvě jsou, pokud jde o kávu, taky sázka na jistotu.

Myslíte, že jsem nějakou fantastickou kavárnu nespravedlivě opomenula? Vyčiňte mi v komentářích, ale mějte na paměti, že jde hlavně a především o kvalitku kávy, chuť dortíků a šarm baristů je až vedlejším hodnotícím kritériem.

To je fakt hummus!

2011-09-03T11:37:00.000+02:00

Pokračujeme na zdravé a hravé téma. Minulou sobotu jsem se zúčastnila velmi hravého a celkem zdravého (kdybych se tak děsně nepřejedla) vařícího kurzu s Rachadem na téma Mezze - zjednodušeně různá rychlá jídla, co se hodí při klábosení s kamarády, trochu arabská, trochu italská a tak trochu všelijaká. Bylo to super! Vařili jsme v kuchyni kavárny a restaurace Bio Zahrada, byly tam holky ze SCUKu, hodně se jedlo, pilo a mluvilo (a rušilo, pardón) a fakt jsem si to užila. Chutnalo mi všechno a nejvíc asi hummus.

A protože je Rachad trošku novátor a hodně praktik, dělá hummus přímo v konzervě s cizrnou, což je legrační a taky to spoří špinavé nádobí. Je to geniálně snadné a dobré, ale není to zrovinka dietní.

Potřebovat budete:

plechovku s cizrnou (jsem trapná, ale koupila jsem si bio cizrnu v DM a ta je ve skleničce do které se mi nevejde mixér)

mletý římský kmín (když říkám římský, myslím římský)

panenský olivový olej

sůl

šťáva z půlky citrónu

sezamovou pastu Tahini (podvaděči a šetřílci nahradí burákovým máslem a nikomu to neřeknou)

1 stroužek česneku

Z plechovky slijeme asi půlku tekutiny a necháme stranou a k tomu 5 kuliček cizrny na ozdobu. Místo tekutiny tam šoupneme trochu oleje, špetku soli a kmínu, šťávu z citrónu, česnek na plátky a asi 2 lžíce sezamové pasty. Pak do toho ponoříme mixér a rozemeleme do konzistence pokud možno hladkého krému. Když to drhne, přidáme tekutinu, kterou jsme si nechali stranou a voilá, je to hotové.

Podává se prý vždy s důlkem uprostřed, do kterého se nalije olivový olej. Třeba s opečenými chlebovými plackami (taky jsme je dělali, heč) anebo třeba jen s nakrájenou zeleninou, když je ještě léto a snažíme se trochu zhubnout. A když se snažíme zhubnout ještě víc, tak tam dáme 2-3 lžíce bílého jogurtu. Bude to méně husté, jemné a stejně strašně dobré.

Popravdě, napoprvé to v té plechovce to nevypadalo nijak zvlášť lákavě, ale když jsem jí půlku snědla, musela jsem konstatovat, že je to fakt dobré. Lehká exotika, zdravé luštěniny a trocha toho tuku, no.

Sladké, kulaté, sněhulákovité, co to je?

2011-08-29T15:01:00.000+02:00

No přece briošky! Tyhle jsou výsledkem mojeho prvního pokusu, protože mi hrozně chutnaly ty v Berouně v Blackdog Cantině. Recept je naprosto výjimečně z Apetitu, který jsem si vzala na Prague Food Festivalu a funguje, protože jej časopisu předali dcery Viléma Vrabce.

Recept je na briošky s italským salátem a má být inspirací pro slavnostní snídani. No, leda tak, že byste snídali spolu s dalšími 20 lidmi, protože základem je 700 g mouky a 6 vajec. Takže já jsem ho pokrátila třemi a měla jsem šest kulaťoučkých briošek, řekněme o velikosti divčí pěsti. Pro vás dělím dvěmi, abyste měli briošky velké tak akorát na hamburgery nebo jich můžete udělat 12 maličkých a naplnit je tím italským salátem (ingredience popíšu na konci).

Čili, přichystejte si:

350 g hladké mouky (část použijete na kvásek)
125 ml mléka
50 g rozpuštěného másla
30 g cukru
3 žloutky + 1 na pomazání
25 g čerstvého droždí

Začněte přípravou kvásku z rozdrobeného droždí, lžičky cukru a trochy vlažného mléka. Jakmile vzejde, spojte ho se vším ostatním a vypracujte těsto. Já pekla v pátek, teplota venku byla přes 30 stupňů a tomu odpovídalo i bleskové kynutí. Kvásek byl opravdu okamžitě, těsto se zpracovávalo hrozně hezky, nelepilo, bylo přiměřeně husté a hnětení bylo pěkně relaxační. Pak se těsto musí nechat odpočinout až zdvojnásobí objem, asi tak hodinu, ve vedru i méně. Z hotového těsta dělejte kuličky požadované velikosti a ty dávejte na plech vymazaný nebo vyložený pečícím papírem. Nechte ještě chvilku kynout, potřete žloutkem a šup s tím do trouby. Pekla jsem 15 min na 180 C. Dcery pana Vrabce doporučují udělat na briošce křížek jako na mazanci, ale já to schválně neudělala a žádná nepraskla. Jen se mi napovrchu udělaly z toho žloutku takové bublinky, ale nevím, jestli by to křížek zachránil.

Z briošek jsem pak uděla hamburgery, ale taky by se mi líbilo udělat z nich toasty s prosciuttem crudem a nějakým dobrým sýrem a dát si k nim cukrový meloun nebo tak něco. Děvčata Vrabcova, ale tatínek naučil dělat salát ze:

125 g šunky (dala bych od kosti)

1 jablka

150 g brambor

1/2 cibule

5 nakládaných okurek

200 g majonézy (udělala bych domácí)

vinného octa

soli, bílého pepře a worchesteru.

Holky prý musely krájet všechno na naprosto stejné kvádříky, pak to smíchaly a naplnily salátem briošky.

Říkala jsem něco o otrokyni sezóny?

2011-08-23T12:36:00.001+02:00

Pamatujete ještě to vyprávění o tom, jak teď musím furt něco vařit a jíst, protože je akorát sezóna spousty skvělých věcí? A jak vlastně moc nemrazím a nezavařuju a snažím se vše konzumovat když je to zrovna k mání? No, to asi platí jen pro městské holky (i kluky samozřejmě). Když jsem přijela před trošku víc než týdnem na Moravu do Plumlova a dostala k dispozici sad s tunami švestek, rynglí a jablek, byla jsem z toho celá pryč. Najednou se ve mně probudilo zavařovací já. Bylo mi líto to nechat všechno shnít na stromech nebo pod nimi a transportovat to do Prahy a rozdat nebylo jak. Tak jsem tedy zavařovala.

Rozhodla jsem se navařit povidla, která jsem nikdy nedělala, ale můžou se hodit na Luciiny buchty a taky se z nich dá udělat bezva švestková omáčka ke kachně. Tak jsem zapátrala na internetu a našla na stránkách pana Cuketky příspěvek od Kami, který jsem využila ve všech směrech. Dělala jsem povidla švestková a jablečná a taky rynglovou marmeládu.

Od Kami jsem si vzala to, že povidla je fajn dělat v troubě (octem je lepší spíš šetřit). Nejdřív jsem zkoušela švestková, asi ze 2 kg. Švestky jsem nakrájela na menší kousky, už byly mírně blemcavé a v troubě na 150 C byla povidla hotová řekněme za 3 hoďky. Pak jsem pokus zopakovala s mnohem větší dávkou a pekla opravdu 5 hodin, jak psala v příspěvku Kami.

Větší radost mi ale udělala povidla jablečná, která jsem dělala taky tak. Oloupaná jablka jsem nakrájela na menší kousky, dala do smaltovaného pekáče, přidala mletou skořici a šoupla do trouby na 150 C. Slupky, co z jablek zbyly jsem asi 30 min vařila, aby se z nich vyvařil pektin (neptejte se mě, jestli je 30 min akorát) a tou vodou jsem pak jablka podlila, aby změkla a zhoustla, protože pektin prostě želíruje, ať přírodní nebo z pytlíku (neptejte se mě, jestli by to zhoustlo i bez toho). Na želírování je ale také potřeba cukr, který do povidel nepatří, ale žádnou neplechu nenapáchá, takže jsem pekáč s jablky také lehce zasypala cukrem (od oka, raději méně, protože přidat se může vždycky). Po pravdě, bez cukru by mi to stejně přišlo kyselé, ale dala jsem ho tam opravdu málo, v řádu dkg. Celá akce trvala asi 2,5 hodiny, nakonec jsem v zájmu konzervace i chuti přilila trošku rumu, naplnila do horkých sklenic (vymývám je vařící vodou, kterou v nich chvilku nechám stát) a zavřela vyvařenými víčky. Otočila na 10 min víčkem dolů a pak zase zpět a teď už se těším, jak budu za dlouhých podzimních a zimních večerů péct ty buchty.

Přiznávám, že jsem děla jablka, švestky i ryngle najednou, takže jsem měla honičku a v kuchyni bordel, tudíž nemám žádné fotky. Ale ty ze zahrady jsou taky pěkné, ne?

Mikulovské mobilní momentky

2011-08-21T21:26:00.000+02:00

Mám za sebou víkend v jednom z mých nejmilejších měst - Mikulově. Kromě zážitků, jsem si přivezla další podnikatelský plán. Koupit v Mikulově byt, cca 1 víkend v měsíci a část léta ho užívat, zbylé dny turisticky pronajímat. Hlašte se už teď, já vám řeknu, proč tam máte jet.

1. Mikulov je nádherný a hrozně poetický a kousíček od něj je Café Fara. Co si budeme nalhávat, mít chalupu na samotě v horách je určitě fajn, ale já k životu potřebuju kavárny. A kdybych si směla vybrat jen jednu a nesměla by být v Praze, byla by to Fara. Takže snadná volba. Představa snídaně na balkóně nebo na zahrádce s výhledem na Kopeček, líného dopoledne na Faře a cyklovýletu po Pálavě mi dneska v noci určitě nedá spát.

2. Mikulov leží uprostřed Pálavy a na Pálavě se pěstuje víno. Díky vinotéce Red Pif jsem si oblíbila vinařství Gotberg a díky tomuhle víkendu jsem Gotbergu propadla úplně. Vinařství sídlí v Popicích, asi 15 km od Mikulova, v moderní a architektonicky hrozně zajímavé budově s terasou, na které můžete ochutnávat vzorky a zasněně se koukat do kraje. Gotberg je mladé vinařství, vinice byly vysazeny mezi lety 2004-2006 a první vína se dostala na trh v roce 2010. Na své si tu přijdou hlavně milovníci přírodně sladkých vín, mě okouzlil třeba Ryzlink rýnský, výběr z hroznů, botrytický sběr 2009.

Na dohled od Gobergu najdete o něco známější Sonberk. Nevím, kdo od koho opisoval, budovy mají určité podobné prvky. A že na Sonberku umějí dělat opravdu výborná vína, vám asi říkat nemusím.

3. V Mikulově se každé léto koná hudební festival Eurotrialog. Je komorní, není tam moc opilých puberťáků a hrají tam fajn kapely. Navíc tam byla letos mobilní pobočka mé oblíbené brněnské kavárny Tungsram. Tak teď už nejsem zamilovaná jen do jejich řeckého jogurtu, ale i do baristy s hrozně roztomilým brněnským přízvukem, to jeho "Přijďte zas!" ... ach jo. Jogurt mi sice nepřivezl, ale představte si nádherné slunečné ráno, cappuccino se sametovou pěnou a k tomu levandulové bábovičky od Kokina. Přiznávám, že jsem děsně povrchní holka, ale tohle mi k momentálnímu pocitu štěstí vážně stačí.

4. Těch důvodů je ještě spousta, pro mě má prostě jižní Morava obrovské kouzlo. Někdy si říkám, že bych tam chtěla žít, ale ve skutečnosti vím, že ne (mimo jiné taky proto, že najít na Mikulovsku místo, kde se dá opravdu dobře najíst, je fakt kumšt). Chtěla bych tam jen trávit víc času, na kole, u vína, s fajn lidma... No a kdyby mi to s tím bytem neklaplo, tak se to dá řešit ještě jinak, jsem totiž holka do nepohody :).

Ale nebojte, já se po nějakém tom bytě nebo domečku podívám, ať máte taky kam jezdit.

Za mě dobrý

2011-08-19T09:39:00.001+02:00

Kdyby Blogger fungoval jak má, tak byste se tohle všechno mohli dočíst už včera, takže to berte s rezervou jednoho dne.

Vlastně sakra dobrý! Dnes se skluzem asi 2 měsíců otevřeli na Ovocném trhu 12, Praha 1 (vedle Myslbeku) Wine Food Market Bistro. Nemohla jsem si to nechat ujít, mám ráda italskou kuchyni, mám ráda bistra, co mají šmrnc a mám ráda lidi, co mají dobré nápady.

WFMB je hned na začátku Pánské pasáže, před ním je malý stolek se dvěma židlemi, hned za vchodem vás praští do očí krásný červený kávovar. Následuje prosklený pult se brioškami a cannoli siciliani, pak saláty a panini a pak teplý úsek, který vede kuchař sympaťák. Po celé délce téhle části podniku je černá tabule a na ní je křídou napsaná nabídka s cenami. WFMB nemá kuchyni, takže 2 druhy těstovin připravuje kuchař přímo před vámi na pánvi po přijetí objednávky. Polévky jsou připravené dopředu, stejně jako saláty a panini. Všechno vypadalo hodně dobře a ceny považuju za přiměřené, když ne spíš levné.

Koncept bistra vznikl ve spolupráci s boloňským kuchařem Marco Fadigou, který má na kontě dvě hvězdy. Z propagačních zpráv na internetu to vypadá jako by tam měl osobně míchat sugo, ale tak to samozřejmě není. Co je ale zásadní, že jsem tam dnes měla naprosto dokonalé spaghetti con ragú di salsiccia. Dlouho jsem nebyla z jídla takhle nadšená, omáčka byla skvěle dochucená, salsiccia výrazná a já celá pryč. Ani jsem se moc nepohoršovala nad tím, že takovéhle jídlo tu servírují do papírové krabičky a musím ho jíst plastovým příborem. Ta krabička je hezká a trochu připomíná ty, ze kterých se v Americe hojně konzumuje čína. Není tu zkrátka zázemí na kuchyň ani na umývání nádobí.

Není tu ani moc míst k sezení, 4 malé kulaté stoly, každý se 4 židlemi, ale 4 osoby se podle mě k takovému stolku s jídlem nevejdou, pak jeden stůl venku a jeden ještě pro 2 uvnitř. Kolem stolů už je klasický sortiment WFM a navíc i chladící pult se sýry a uzeninami. Dá se tu koupit i pár druhů pečiva z jejich smíchovské pekárny.

Po obědě to chtělo samozřejmě i kávu a přiznávám, že jsem nutně potřebovala ochutnat i cannoli siciliani (doufám, že to nečte můj trenér, ale já měla dopoledne ke sváče půl proteinové tyčinky a hodně zeleniny, fakt). Cannoli jsou trubičky z křupavého těsta plněné krémem z ricotty, frčí na Sicílii, jak název napovídá a taky hodně v Neapoli. Bývají supersladké, často je v nich i kandované ovoce nebo čokoláda, prostě variant je hodně. Cannoli ale nebyly naceněné. Nejdřív to vypadalo jako problém, ale pak jsem se s milým baristou snadno dohodla, že když tam není cena, tak je to pravděpodobně dneska zadarmo. Trochu kecám, zadarmo byla dnes káva nebo sklenička vína, tak jsme se dohodli, že kávu zaplatím a místo toho dostanu zdarma trubičku.

Barista byl nejen milý, ale i schopný, protože cappuccino (Goppion) bylo připravené velmi dobře v italském stylu, takže žádná mikropěna, ale pár drobných bublinek. Poklábosili jsme i o zmrzlině, kterou nabízí, dozvěděla jsem se, že je pravá italská, což se mi ale úplně nezdá, přece jí nevozí z Itálie? Měli jí hodně namraženou, takže nandávání do kornoutku špachtlí nebylo snadné. Někdy si tam na ní skočím.

Organizace všeho odpovídala prvnímu dni provozu, trošku chaos, hodně personálu, o kterém jsem netušila, co tam vlastně dělá, pan majitel se skleničkou pobíhající mezi hosty.... ale takhle si spousta lidí představuje Itálii, ne?

Možná jsem měla jen štěstí prvního dne, možná dnes otevřeli podnik, kam budu ráda chodit. Jsem zvědavá a budu držet palce.

Update z 2. dne provozu: Nevydržela jsem to a dnes tam vlítla zas. Překvapilo mě naprosto stejné menu. Tentokrát jsem si dala i rajčatovou polévku, která byla hustá, hodně voňová, s bylinkami a sýrem (o parmezánu pochybuju, ale nikde ho neproklamovali), spíše kyselejší verze - moc mi chutnala. Ze zvědavosti jsem si zopakovala ty spaghetti - stejně dobré jako včera. Kávu mi dělal někdo jiný, ale taky se povedla. Personál byl sehranější, jenže nefungovaly kasy, ehmm. Ještě jsem si všimla, že u pultu s uzeninami a sýry si můžete naporoučet co chcete a rovnou vám to dají do ciabatty nebo jiného pečiva, jako v každé sámošce v Itálii, a to mě baví. Cannoli měli sice špatně napsané jako "canolli", ale naceněné, stojí 45 Kč.

Hovězí pholévka s nudlemi

2011-08-12T23:32:00.000+02:00

Bezva, napsala jsem vám sáhodlouhý příspěvek o tom, jak vařím pho, a že to musíte taky zkusit, abyste nebyli out a pak se to nějak zaseklo, dělalo to, že se to ukládá, nešlo to zkopírovat a nakonec je po příspěvku, sakra! No nic, nebudu se rozčilovat, zkusím to znovu, stručněji. Ostatně mnohdy si myslím, že by mi větší stručnost prospěla. Čili, buďte trendy, buďte free, buďte cool a jednoznačně in a vařte a jezte pho! Povím vám, jak jsem na to šla já.

Rozjezd byl těžký, nepamatuju si, že by pho vařil někdo z mých oblíbených blogerů. Zapátrala jsem tedy pomocí googlu a uděla si takový souhrn z toho, co jsem našla.

Na vývar jsem si připravila toto:

morkové kosti, hovězí oháňku, hovězí žebra (celkem tak 1,5 kg) - asi 2 kousky od každého (u oháňky myslím dílky ne ocasy). Kdo nesežene oháňku, dá tam víc žeber a kostí, kdo bydlí v Praze, nechá si výmluvy a skočí do řeznictví U Arbesa nebo ke Kosinovi.

6 hvězdiček badyánu

3 tyčinky skořice

2 lžíce fenyklu a pár lusků kardamonu - pokud nemáte, můžete vynechat, ale kupte si je na příštím farmářském trhu u stánku s kořením

2-3 lžíce cukru

sůl (přiměřeně, raději přidejte na konci vaření, než abyste to přesolili)

šalotky nebo 1-2 cibule

větší kousek zázvoru

3 litry studené vody

Kosti, oháňku a žebra jsem dala péct na 20 min na 200 C do trouby. Není to nutné, ale podle mě to polévce přidává další chuťový rozměr a hlavně se pak na povrchu vývaru netvoří tolik nečistot. Zatím co bylo maso v troubě, nakrájela jsem nadrobno zázvor i cibuli a dala smažit nasucho na pánev až skoro do černa, jak mě k tomu nabádal nějaký recept. Pak jsem vše dala do největšího hrnce co mám, zalila studenou vodou a přidala všechny ostatní ingredience. Vařila jsem od soumraku do úsvitu, před spaním odkryté s průběžným odstraňováním nečistot a na noc tak halabala přiklopené, aby se mi to všechno nevyvařilo a zas aby se mi to nekondenzovalo pod pokličkou. Ráno mi úžasně voněl celý byt a kdybych byla jako pravá Vietnamka, dala bych si pho k snídani. Já ho ale zcedila, nechala vychladnout a dala do ledničky, abych večer mohla odstranit tukovou vrstvu nahoře, páč se přece snažím zhubnout, že.

Pak jsem si přichystala "náplň":

rýžové nudle - širší asi jako tagliatelle, v Praze se dají dobře koupit přímo pho nudle s názvem Báhn Pho

roštěnou nakrájenou na tenké plátky

koriandr, thajskou bazalku, perillu, prostě aromatické bylinky po asijsku

jarní cibulku

příště si ještě koupím na Jiřáku nakládaný bambus

mungo klíčky

Pak jsem dala ohřívat příslušné množství vývaru a do něj dala nakrájenou roštěnou. Stačilo jí pár minut. Vedle ve vodě jsem dle návodu uvařila nudle, dala je do misky, zalila vývarem s masem a zasypala bylinkama a klíčky. A pak jsem na sebe byla trochu pyšná, protože to byla dobrota, mnohem voňavější než ve většině vietnamských bister v Praze. Ve Vietnamu jsem bohužel nebyla, ale i při eventuálním nedostatku autenticity, mi tahle pholévka strašně chutná.

Vietnamsko - korejský nářez

2011-08-11T11:30:00.008+02:00

Není vůbec lehké být tzv. "foodie", stojí to peníze, čas a roste při tom břicho. Trošku se nám všem poslední dobou směju, jak chodíme do Sansha, jezdíme na burgery do Berouna a vyznáváme vietnamskou kuchyni. Chápu, že když letí fialová, tak by si měl člověk koupit alespoň fialovou šálu, ale fakt je možné, že určitá skupina lidí jí stejné jídlo, protože to frčí, jinými slovy o tom psal Cuketka a pak všechny noviny, co publikují taky recenze? A fakt je možné, že jsem se takhle snadno nechala zblbnout i já? Jo, je! Burgery v Berouně jsou skvělé, i když obsluha je spíše na zabití, Sansho miluju a s vietnamskou kuchyní teď šíleně experimentuju.

Na jednom takovém večírku s "pražskými foodie hipstery", jak by řeklo děvče, které tam přišlo s tímhle receptem, jsem si oblíbila vietnamskou sekanou, která se ale balí do salátového listu spolu s dalšími věcmi, což je pro změnu korejský způsob podávání jídla "ssäm". Zkrátka a dobře, než se do toho úplně zamotám, to jídlo se oficiálně jmenuje Grilled Lemongrass Pork Sausage Ssäm, najdete ho v Momofuku kuchařce od Davida Changa a je k mání v jeho Ssäm Baru v New Yorku, kam se možná na podzim podívám a těším se předběžně už teď.

Tolik dlouhý úvod. To jídlo jsem tedy jedla hotové na zmiňovaném večírku a chtěla jsem ho hnedka vyzkoušet. Momofuku kuchařku jsem dostala až včera, takže jsem musela hledat na síti. Google mi bohužel žádný přesný recept nenabídl, takže jsem vycházela odsud a dělala to od oka podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Protože už mám přesný recept, tady ho máte.

Na "sekanou" si nachystejte toto, pokud chcete být jako David, já bych řekla, že pro 4 os. se dá na surovinách tak o 1/3 ubrat:

1,35 kg vepřového (použila jsem hodně libovou krkovici)
3 stébla (stvoly?) citrónové trávy, ukázalo se, že jak těžké je jí sehnat, tak lehké je jí v našich podmínkách pěstovat, takže sázím a vietnamský krámek na Újezdě má v tomhle u mě utrum

2 lžíce rybí omáčky, třeba z M&S, v SAPĚ jí ale určitě pořídíte levněji

1 lžíci hrubé soli
2 lžíce cukru

75 g šalotky

vynechala jsem 2 lžíce pálivé omáčky Sriracha, kterou mají všude ve vietnamských bistrech

70 g hladké mouky, v rámci úspory kalorií jí příště asi vynechám.

Krkovici jsem si namlela na docela jemnou hmotu, do které jsem přidala opravdu na malé kousíčky nakrájené prostřední části citrónové trávy, na drobnou nakrájené šalotky, mouku, sůl, cukr a rybí omáčku. Takto připravenou hmotu jsem napěchovala do čtvercového pekáčku a dala péct na cca 30 min na 180 C, ovšem David peče 20 min na 150 C. Účelem je, aby sekaná byla hotová, ale ne vysušená, protože se bude ještě grilovat, nebo v případě absence grilu, dělat na pánvičce.

Dále budete potřebovat nakládanou zeleninu a omáčku, jak jsem je popisovala u fresh rolls. Ze zeleniny David dává naloženou mrkev a bílou ředkev, já přidala i okurku, protože mi hrozně chutná.

No a pak pro finální kompozici potřebujete ještě koriandr, thajskou bazalku a třeba perillu, pokud jste poslechli a zasadili povinnou setbu. A na zabalení je nezbytně nutný hlávkový salát, konkrétní odrůdu si vyberte sami.

Těsně před konzumací se sekaná nakrájí na cca 1,5 cm plátky a ogriluje. Pokud gril není k dispozici, vystačíte i s rychlým osmažením na pánvi. Pak už si všechny součástky nakladete na salátový list, zakápnete omáčkou, co nejlépe zabalíte, aby to všechno nevypadlo, jíte a vzdycháte, jak je to dobré.

Závěrem přiznávám, že já jsem recept i svoje kamarádky ošidila v rámci úspory kalorií o rýži, kterou David do závitku také balí. Ostatně rýže z toho dělá určitě ještě trochu vyváženější jídlo, takže jděte do ní.

Tak co, necháte se nachytat? Asijská kuchyně je in, to ví přece každé malé foodie dítě. A navíc ti asijaté bývají celkem hubení, takže budeme jěště pokračovat v tomhle trendu a příště si spolu uvaříme hovězí pholévku s rýžovými nudlemi.

Co je potřeba ke štěstí?

2011-08-07T22:14:00.001+02:00

Dneska to bude trošku filosoficko-poetické, připravte se.

Co jste dělali o víkendu? Já samé fajn věci. Když jsem se v sobotu odpoledne po obědě s kamarádkami rozhodla zkusit ještě jednou (potenciálně naposledy) macarons, doufala jsem, že se konečně povedou. V kuchyni nejsem moc zvyklá na neúspěchy. Nepamatuju se na nějaké totální vařící katastrofy. Ale moje první i druhé macarons by se daly pěkně nazvat tak, jak pojmenoval ty svoje v diskuzi u Lucie další neúspěšný cukrář, tedy "epic fail". Byly placaté, pórovité, absolutně bez patek a leskle-matného povrchu. Třetí pokus raději ani moc nezmiňuju, neměla jsem pečící papír a bez toho to fakt nemá smysl zkoušet.

Krátce a jednoduše, Lucie psala, že se jí povedly na čtvrtý pokus, tak jsem si řekla, že ještě tenhle pokus jim věnuju a pak se na to vykašlu. Jaký má smysl dělat věci, které vám nejdou? Teda pokud to zrovna není psaní, čtení a tak. A tak jsem se pekelně soustředila, kromě rad od Lucie jsem si přečetla ještě ty na blogu Macarons Fetish, do základu přidala o něco víc cukru, jak se právě na Macarons Fetish radí a snažila se přesně dodržet recept i postup, což obvykle není moje silná stránka. Už když jsem dělala na papír kolečka z těsta, bylo jasné, že jsem úspěchu mnohem blíž, než kdy před tím. Když jsem pak pozorovala v troubě, jak se pěkně nafukují a dělají se jim patky, byla jsem opravdu šťastná... a pak jsem se smála sama sobě, že po všech slzách kvůli nepovedenému vztahu, jsem šťastná při pečení macarons. A pak jsem si vzpomněla na tuhle básničku, kvůli které vlastně tohle všechno píšu. Napsala jí Andrea Platznerová, moje oblíbená blogerka z idnes.

Ztišování

Každého nás to nejspíš čeká

Svět začne žádat od člověka

daně

Něco se stane
Kdesi se zasekne soukolí

Zpocené dlaně rozdrolí

pýchu

Poklekneš tiše v tichu

        A člun je šmahem z pyšné lodi
        Mizejí hrdí lodivodi
      Konec hry dětí na vévody
                              a kněžny

        Někdy je život všechno jen ne něžný

        A pak najednou vše
                                co kdysi bolívalo
                                           přebolí

        V tichu ke štěstí stačí málo

Červánky (Macarons)

Tráva (Káva)

Cokoli

Bude to nejspíš pravda, co myslíte (ty závorky jsem připsala já, to je vám asi jasné)?

Macarons i vztahy u mě mají tímto ještě pár pokusů k dobru, doufám, že už se mi bude jenom dařit. Při nejmenším, pokud jde o macarons, vás budu informovat.

Rychlá letní inspirace

2011-08-04T15:14:00.000+02:00

Přiznávám, že mám teď trošku honičku, a tak ty slíbené zdravé a odlehčené recepty v psané formě trošku stagnují. Ale protože se svých předsevzetí držím a chci v tom podpořit i vás, přidávám jeden sezónní tip, který jsem odkoukala u Lucie a trošku pozměnila, jak se mi to hodilo. Je to omáčka z pečených rajčat.

Jak jsem jí u Lucie viděla, věděla jsem, že jí udělám. Koncem minulého týdne přišel ten správný čas. Základní recept s postupem najdete u Lucie a já vám jen napíšu, jak jsem to upravila. Pokud jde o suroviny, nahradila jsem tymián bazalkou, čistě proto, že tymián nebyl a bazalka ano. Takže jsem dala bazalku, olej a prolisovaný česnek do mixéru a vyrobila z toho jakoby pesto, které jsem pak dala na půlky rajčat rozprostřené na plechu (ten jsem zapomněla vymazat olejem a vůbec to nevadilo, takže to berme za ušetřené kalorie). V rámci diety jsem také vynechala posypání cukrem, rajčata byla sladká dost. A jelikož času nebylo nazbyt, chtěla jsem to péct v noci, bez hlídání. Moje trouba peče bez nastavení max. 5 hodin, takže v ní občas v noci takhle něco pomalu peču a ráno je hotovo. Tentokrát jsem tedy nastavila teplotu na 80º C a pekla rozpůlená rajčata s vrstvičkou ošizeného pesta celkem 5 hodin. Ráno jsem troubu na chvilku zapla na 120 ºC, aby se rajčata pořádně prohřála před plněním do sklenic, které jsem vymyla horkou vodou a taky šoupla do trouby. Rajčat bylo necelé kilo, skleničky z toho vyšly 2, celkem tak na 4 porce. Nijak jsem to nesterizovala, protože do konce srpna budou s jistotou pryč.

Co vy na to? Rajčata, bylinky, česnek a olivový olej... dokonalá kombinace. A když k tomu přidáte čerstvé těstoviny, které se teď dají koupit v Praze na farmářských trzích od pana Blažka z Kolové u Karlových Varů, garantuju spokojenost. Parmazán navrch nedokážu vynechat, v rozumném množství ho ale povoluje i STOB, tak proč ne.

Tak poklusem v klus směr zahrada, skleník, trh, obchod! Rajčata jsou na vrcholu sezóny a pár skleniček téhle dobroty určitě užijete.