... a můj blog má zase narozeniny a od loňska se má přání nijak nezměnila. Pořád si přeju, abyste ho rádi četli, aby vám občas zlepšil náladu a nechali jste se inspirovat nějakými recepty.
Jak říká Zuzka, loňský rok byl rok změn. Pro mě rozhodně, stala jsem se tetou
úžasné usměvavé holčičky, chovatelkou
roztomilého štěněte a obyvatelkou centra Prahy. Nejjednodušší bylo stát se tetou, nic to ode mě nechtělo a i ta láska přišla úplně sama ještě než se Julinka narodila. Nejsrandovnější Julinky dovednost je, že když k ní domů přijde někdo, koho má ráda, hrozně rychle k němu po kolenou doleze, pak se na něj vysápe, a když jí ten dotyčný zvedne, obejme ho kolem krku a hrozně se směje (to má po mamince). Doufám, že i tenhle rok se budeme objímat často. S Emilkou to bylo těžké rozhodování, nevěděla jsem jestli to všechno zvládnu a světe div se, taky to šlo úplně samo. Začátky byly krušnější, cesta do práce nám trvala nekonečně dlouho, občas jsem jí musela nést, abych stihla jednání, někdy se vyčůrala na naprosto nevhodném místě, ale nakonec se naučila chodit na vodítku, způsobně čůrat a i nějaké ty povely. Stejně jako Julinka, mi dává svojí lásku tak najevo, že už si život bez ní nedokážu ani představit. A nerozkousala mi ani jedinou botu, natož třeba kabelku! A dneska je jí přesně půl roku! Stěhování bylo naopak docela bolestivé, byť bylo do lepšího. Ale byt, kde jsem prožila dětství a první roky dospělé samostatnosti se mi neopouštěl vůbec snadno a trvalo dlouho, než jsem si na tu změnu zvykla. Pomohla Emilka a nová kuchyň, které udělaly z mého nového bytu můj nový domov. Otázka je, jak dlouho v něm budeme bydlet. Když zítra vyhraju ve Sportce, přestěhujeme se ještě blíže Petřínu a Loungi :).