Zelené zlato, tak pojďme na to

Kdesi vysoko nad dalekými Vyšnými Vlkodlady v tajemném hradu v Karpatech byl stoleček. A u stolečku židlička a na stolečku mistička. A v té mističce a na židličce nebyla "omáčička", ale Salsa Verde. Nemůžu si pomoct, ale jak se řekne salsa verde, vybaví se mi pan hrábě Teleke z Tölökö a jeho milovaná operní diva.

Ale teď ruku na srdce, kdo z vás vlastně ví, co v té opravdické salse verde skutečně je. Já jsem vyznavačka klasického piemontského stylu a zrovna teď mám období, kdy mi salsa verde chutná skoro ke všemu: ke grilovanému nebo vařenému masu i třeba kalamárům, k pečené i grilované zelenině, klidně i k vajíčkům. Mám pocit, že vás musím ponouknout stejným směrem.

EMA má kávu, Kačka má EMU, ó ta se má!

Dneska se bude jenom chválit, souhlasíte? Leckdo z vás už EMU zná a tomu, kdo ji nezná, ji ráda přiblížím. Nějak jsem žila v domnění, že EMU zná každý, protože já o ní věděla dávno před otevřením. Ale zároveň každý, koho jsem do EMY vzala, se divil, že taková kavárna existuje, a pak jen vzdychal, jak jsem, pardon vlastně je, úžasná a krásná.

Křup

Dnes to bude stručné, nezdravé a tučné. Díky The Real Meat Society jsem objevila sádlovo-škvarkovou Ameriku. A dali mi k tomu loď, kompas i mapu, tedy maso, recept i radu. Je tedy pravda, že sádlo škvařím velice zřídkakdy. Dělala jsem to, no možná tak pětkrát. Vždycky klasicky, na sporáku ve velkém tlustostěnném hrnci nebo ve velké pánvi. Nejméně 2x se mi škvarky podařilo trošku připálit a to je k vzteku. Teď už se mi to nestane. Už napořád totiž budu škvařit v troubě!