Klára, Ančí, Bára, Barcelona

Ne, bohužel jsem nebyla na dovolené v Barceloně, i když bych vážně ráda. Barcelona je jedno z mých nejmilejších měst a vrátila bych se tam kdykoliv. Myslím, že je to jedno z míst, kde bych mohla docela dobře i žít, pokud bych měla klimatizaci a oprostila se od nějakých ekologických ideálů spojených s jejím používáním. Protože jestli je vám vedro, tak vězte, že tam je takovéhle počasí docela normálka. Ale zas je tam moře, taky moře sangríi a tapas a taky ...

Dneska to ovšem nebude o tom, co by, kdyby, ale o "pan tumaca". Podle zdrojů má pan tumaca původ v Katalánsku (proto ta Barcelona), ale prý s ním Katalánce seznámili hoši z Andalusie. Mě s ním taky seznámil hoch z Andalusie, měl mě přečtenou, takže ho nachystal k naší první společné snídani. No nic nebudu se dojímat vzpomínkami na to, co bylo víc jak před 10 lety, o tom to dneska taky nebude. Bude to prostě o bílém chlebu s rajčaty, olivovým olejem a ideálně i sušenou šunkou.

Jahody, tentokrát do pohody

Kdo mě sleduje na twitteru ví, že jsem před časem avizovala výrobu jahodového likéru. Na svoji obranu musím uvést, že rozhodně nejsem alkoholička a závislost přiznávám jen na svém psu a telefonátech s mou nejlepší kamarádkou. Ale když mě ta výroba likérů teď tak chytla.

Potíž je v tom, že tenhle jahodový je taaaak strašně dobrý, resp. byl. Vyrobila jsem necelý litr a a většina už je pryč. Možná vám teď bude trošku líto, že jahodová sezóna je dávno passé, ale nezoufejte, je přece čas malin a borůvek, po nich přijdou zas ostružiny. Borůvkovou verzi zkusím naložit hned o víkendu.

Mimo mísu?

Co? Kaštanové tiramisù, resp. krémový dezert s kaštanovým pyré a piškoty typu tiramisù, abych byla přesná. Možná jste si všimli, že na blogu nemám moc klasických italských receptů, i když jinde se to lasagnemi, ragù, risotti a já nevím čím ještě jen hemží. Je to vlastně divné, uvážíme-li, že italskou kuchyni jsem díky studiu na italském gymplu, první velké italské lásce a následném studiu v Itálii "ovládla" jako první. Vážně, lasagne jsem uměla dřív než rajskou nebo koprovku. Dneska mě baví to i to a poslední dobou mám asi malý italský regres, když uvážíme to risotto z minula.

Ale víte, jak to je. Učila jsem se vařit za pochodu, když jsme na gymplu jezdili na výměny do italských rodin, když jsem prožívala první zásadní vztah s klukem z Říma, který uměl skvěle vařit (a tenkrát v 18 letech mi přišlo, že umí úplně všechno na světě), když jsem pak bydlela v Bologni na koleji a vsázela se, že udělám ve své přenosné piditroubě lepší lasagne než "boloňská matrona"... Tím chci říct, že nemám žádný italský patent na rozum, vlastně na ty nejpravější italské recepty. Nemám to načtené z knížek ani okoukané z youtube. Vařím tak, jak jsem se to naučila od jiných a zpětně nechci kontrolovat, jestli to dělali "správně". Takže máte-li pocit, že tiramisù se má dělat jinak, můžete mít klidně i pravdu. Zásadně, ale naprosto zásadně však protestuju proti tomu, co čtu na kdejakém českém blogu. Proti tomu, že tiramisù se má kakaem sypat až těsně před podáváním. Ne a ne a stokrát ne, protože když to tak uděláte, máte skoro 100% jistotu, že někdo z konzumujících kakao vdechne a bude mít co dělat, aby se neudusil.

Zčervená, zčervená, až pohladí mi kolena?

Doufám, že sakra jo, protože když zrovna nepadám do kanálu a nemám tudíž nohu samou modřinu, tak bych svoje nohy označila  za docela výstavní. Snídaňový nápad už tu byl (ačkoliv, co si budeme povídat, sezóna jahod je ta tam a on až do víkendu bůhvíkde), ale co bude k té slavné večeři, toť otázka. Opakovaně se mi osvědčilo risotto. Rozumíte, je to docela atraktivní a ne superběžné jídlo, ale zároveň to jednoho neodrovná na zbytek večera, noci, života...

Jenže risotto s čím? Milánské, když mám doma šafrán? S krevetama a lososem (to bych musela do Makra, čili by to muselo vyjít na sobotu)? Nebo jen s Amarone della Valpolicella, jako ho mají v Alriso? Těžká volba, chápete, že jo?

Ať už je život na h...o či není...

... domácí zelená ho jistě v lepší změní! A neušklíbejte se. Úplně vidím ty pokřivené tváře, výrazy říkající něco jako "mejdlo nepiju a ústní vodu taky ne". Chybu děláte, protože máta je lék, víme? Zelenou pije málokdo, to je fakt. Ale myslím, že ten odpor k ní je tak nějak neopodstatněný, jako k čočce, ke špenátu a spol. Zapomeňte na oslavu vašich šestnáctých narozenin, na které jste zelenou prokládali hopsinkou. Tohle je nová doba a ta si žádá domácí mátový likér alias zelenou, která chutná všem.