Malá ostružina na dortu

V úterý jsme si vyrazili v rámci Grand Restaurant Festivalu do restaurace Alcron. Před rokem tahle restaurace schytala kritiku za to, že účastníky GRF přestěhovala do La Rotonde a ošidila je tak o zážitek z útulnějšího a intimnějšího prostředí Alcronu a jeho téměř bezchybné obsluhy. Tentokrát k žádnému nemilému překvapení nedošlo, právě naopak.

Můj blog má narozeniny ...

a já mám v tomhle směru přání jediný, abyste ho rádi četli.

Pomůžete mi trochu?

Zlatá Studna nebo zlatý důl?

Nevím jak začít, nechci číst v diskuzi něco o snobech nebo naopak to, že nedokážu docenit finesy drahých restaurací. Takže jo, přiznávám, že nežiju od výplaty k výplatě, chodím do dražších podniků, ale ty nejdražší mě nechávají docela chladnou. Což o to, myslím, že dobře připravené jídlo ocenit dokážu, ale k dokonalému zážitku přispívá i dobrý pocit z ceny přiměřené "výkonu" restaurace. Průměrná cena hlavního jídla ve výši 900 Kč v Terase U Zlaté Studně mě optimismem v tomhle směru moc nenaplňovala a návštěva mě tudíž příliš nelákala. Když se ale naskytla příležitost navštívit tuhle restauraci v rámci bohulibé akce Amnesty International, neváhala jsem. A tak jsem včera byla "U Studně" na svíčkové.

Když vás život netěší, tak vás jídlo utěší?

Tohle téma mám v hlavě víc než týden. Když jsem se nad ním začala zamýšlet, ještě jsem nevěděla, že dám impulsivně po 8 letech v práci výpověď a prostor pro comfort food se tak otevře v největší možné míře. A víte co? Necpu se křidýlky z KFC, nemizí ve mně tabulky čokolády, neohryzávám jehněčí kolínka a už vůbec do sebe nelámu tequilu. Funguje tedy jídlo jako útěcha/potěcha (lepší překlad pro comfort food mě nenapadá)? Máte nějaké jídlo, které ve vás dokáže navodit pocity dobré nálady a klidu? Já totiž asi ne.

Jsem vážně poklad!

Tak dobře, ne já, ale ta kuchařka od Romana Vaňka, co už tu o ní byla řeč - Poklady klasické české kuchyně. Už od vánoc tam mám založených několik receptů, které hrozně nutně potřebuju vyzkoušet a teprve teď jsem si na to vyšetřila volný víkend. Nelekejte se, nejsou to žádná složitá jídla, která se vaří pět hodin (i když já taková ráda). Jenom mi přijde fajn mít na vaření čas a užít si to s někým dalším. Včera jsem udělala výjimku a pustila si do kuchyně pomocnici. A ne jen tak někoho, ale sladkou Chez Lucii.  První zkušební recept byl jasný, povidlové taštičky, které dělá Václav Frič Na Pekárně. Příprava je snadná, náklady nízké a spokojenost zaručena, tak se do toho pusťte.