Za muže krásnější, pardon, zdravější...

aneb Kačka for Mo Baristas

Že listopad je anglicky November, a že už i nás máme místo Novemberu opakovaně Movember určitě víte. Movember je měsíc podpory mužského zdraví, kníraté legrace a solidarity, jehož cílem je vybrat prostředky na prevenci a výzkum rakoviny varlat a prostaty a na podporu těch, které tato nemoc zasáhla. Muži si během Movemberu nechávají narůst kníry a ženy je podporují jak mohou.

A jak a koho bych mohla podporovat já? No přece pečením ty, jež patří mezi mé nejmilejší muže, tedy baristy, vlastně Mo Baristas. Uvědomělí baristé ČR se spojili a vytvořili Mo Baristas, kteří se aktivně zapojují do Movemberu s cílem vybrat co nejvíce finančních prostředků na dobrou věc. Jak a kde to dělají, se můžete dozvědět na Facebooku.

Život je tvrdý... jako cantuccini

Cantuccini jsou mandlové sušenky z oblasti Toskánska, jejichž pojmovým znakem je, že jsou děsně tvrdé. Pečou se hlavně na vánoce a namáčejí se do vin santo, což je zjednodušeně řečeno dezertní víno, rovněž typické pro Toskánsko. Prodávají se ale po celý rok a já si je klidně celý rok namáčím do čaje nebo je chroupu jen tak, a proto vám je vřele doporučuju.

Ztraceny v iPhonu...

... nesmí zůstat tipy na nejlepší kavárny (často i pražírny) v Berlíně publikované v časopise Tip Berlin, které jsem včera pracně vypsala ze zmíněného periodika během návštěvy parádní drážďanské kavárny Oswaldz. Aby se tak nestalo, rovnou je přepisuji sem, protože vím, že se vám budou hodit a se slzou v oku si na mě vzpomenete, až budete v Berlíně vysedávat u kávy. Nejsem tedy zrovna němčinářka, ale podle fotek vac potů, drip barů a jiných propriet, mám k těm tipům velkou důvěru. Jediné, co mi je trochu líto, že tyhle převzaté odkazy budou pravděpodobně nejužitečnějším příspěvkem na tomhle blogu.

Obyčejné věci jinak

Tak nějak předpokládám, že na tom většina z vás bude podobně jako já. Určitě se taky pořád snažíte vylepšovat svůj jídelníček tak, aby byl o něco zdravější, možná méně energeticky nabitý, ale jistojistě dobrý. Chci jíst zdravě, pokud možno racionálně, ale chci, aby mi to chutnalo. A aby mě bavilo takové jídlo připravovat. A víte co, nepřijde mi to až tak těžké. Poslední dobou jím hodně v práci, snídaně, obědy, svačiny. Oběd i jednu ze svačin si chystám ještě doma. Většinou jsou to nějaké hutnější polévky a vydatnější saláty k obědu a něco lehčího k svačině. Vše pokud možno lokální, sezónní a čerstvé. Svačiny mi přijdou možná o fous složitější, když se to nemá pořád opakovat a má to mít nápad. O víkendu po návratu z trhu mě jeden takový nápad napad. Místo salátu z jablek a mrkve, který mi dělala máma pokaždé, když jsem byla nemocná jako náplast na bolístku, jsem si udělala salát z hrušek a žluté řepy s čerstvě vyloupanými ořechy a nelokálním granátovým jablkem místo rozinek.

Jako od maminky

Poslední dobou mě zas baví takové ty maminkovské recepty. Trošku to souvisí i s tím, že se ze mě stala chalupářka a něco mi říká, že hovězí rendang prostě do Krušných hor nepatří. Na chalupě se má jíst segedín, péct sekaná, mají se smažit karbanátky, bramborové placky přímo na kamnech, vdolky, lívance a koblihy.

Když jsme byli s bráchou malí, měli jsme nejraději pečené kuře. To u nás bývalo o víkendech často. A k němu nádivka. Taková, jakou uměly jen moje máma a teta. Jakoby na sladko - s rozinkami a mandlemi. V kuřeti mi nechutnala, chtěla jsem vždycky vypečený kousek z vedlejšího pekáčku. Pekla jsem minulý víkend, vzpomínala a hrozně jsem si pochutnala... jen jsem si zapomněla v práci foťák.