Experimentální, geniální, triviální… a nejde to vyklopit.

Hádejte co to je? No jasně, můj nový úlet, tedy panna cotta. Dlouho jsem jí nejedla, spojovala jsem si jí s nepovedeným pudingem, vylepšeným spoustou želatiny. Z omylu mě vyvedla paní Pagana, před pár týdny, od té doby si v její restauraci Pagana po obědě dávám zásadně panna cottu s karamelem. Ještě než jsem začala pátrat po receptech, dozvěděla jsem se od Lucie, že je to strašně jednoduché, že to má samozřejmě dávno vyzkoušené  a jak se jí to povedlo, se přesvědčte u ní na blogu Chez Lucie (ale nepiště mi pak, jak krásně fotí, a že s tím mám koukat něco udělat, fakt se snažím:).

Oslaďte si život!

Dnešní den začal smutnou zprávou, zemřel Arnošt Lustig. Měla jsem ho ráda už od základky, kdy jsem četla Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou. Nebudu tu přepisovat svůj čtenářský deník, přečtěte si od něj něco sami, stojí to za to. Já si jednu větu od Arnošta Lustiga dost často opakuju: „Život není to, co chceme, ale to, co máme.“ a pak se snažím, aby to co mám, bylo co nejblíže tomu, co chci. Řeknu vám, není to zrovna snadné a ne ve všem se mi to daří.

Quiche, quiche, někdy domů netrefíš...

Taky jste to jako děti říkali? Já vím, že ne úplně přesně takhle. Původně jsem přemýšlela nad názvem: "Dnes pro změnu kocovinové menu". Může se prostě stát, že se opijete tak, že v noci ani nebudete trefit domů. Mně tedy ne, jak už jsem psala, jsem slušně vychované děvče, ale znám i takové případy. Když už se to stane, je dobré mít někoho, kdo vás domů odvede. Stejně tak je dobré mít někoho, kdo se o vás bude druhý den starat a uvaří vám třeba to, co zrovna já v neděli, když jsme měla jednoho "opilečka" (jak se roztomile říká u nás doma) na návštěvě.

Rychlé radosti uplynulého týdne

Jsem teď nějaká rozlítaná, tak se s vámi alespoň formou fotoblogu podělím o pár fajn věcí, které mi minulý týden udělaly radost.

O morální integritě, vyhrané sázce a skvělých kamarádech

Původně jsem měla k tomuhle příspěvku připravený těžce emocionální úvod, ale rozhodla jsem se být, pokud možno, věcná. Víte, jak jsem tuhle psala, že nejsem dítětem štěstěny? Není to tak docela pravda. Vždycky jsem měla štěstí na skvělé kamarády, kteří se mnou byli nejen když mi bylo veselo, ale i když mi bylo smutno. Nemusím jmenovat, oni dobře vědí.... DĚKUJU!

Jeden z mých kamarádů - Ondřej, se mě na konci roku rozhodl motivovat takovou malou sázkou, abych přestala dělat blbosti, spolehla se na svou morální integritu (hezké slovní spojení, že jo?) a vykročila vstříc světlým zítřkům. Vyhrát nebylo snadné, protože to ode mně vyžadovalo absolutní sebezapření, ale vydržela jsem, zítřky se opravdu zdají o něco světlejší a ještě jsem pumpla Ondřeje o večeři v našem oblíbeném Cafe de Paris, a to potěší celkem spolehlivě. Tady si můžete přečíst mojí vánoční recenzi na Cafe de Paris, popis sobotního večera následuje.

Taje Thajska

Mám strašně ráda thajskou kuchyni a poslední dobou se v této oblasti snažím trošku experimentovat. Sehnat potřebné suroviny, ale není vždycky snadné, takže maličko podvádím a vypomáhám si vším možným. Dneska vám prozradím, jak vařím svoji variaci na thajskou klasiku, tedy Tom Kha Kai.

Po šouletu vcukuletu půjdeme na toaletu

Moje milá kamarádka Pavli si k narozeninám vyprosila šoulet. Nejdřív jsem začala očima koulet, pak jsem si říkala, co to ten šoulet vlastně je a pak Pavli ještě doplnila své přání o sdělení, že šoulet se dá jíst prakticky jen s husou, a že si tedy přeje i tu husu. No budiž, ale kde to všechno vzít a jak to uvařit?

Když slunce zapadá, tak moje nálada…

Neklesá! No někdy jo, ale určitě ne, když jdu na večeři se Zuzkou, do restaurace, kde se připravují jídla ze země, kde naopak slunce vychází. Plním, co jsem slíbila a informuji vás o čtvrteční večeři v restauraci Miyabi. Pokusím se o to formou opravdového fotoblogu, s krátkým úvodem.

Systém drobných radostí v praxi

Noc nic moc, takže dnes bylo třeba začít s drobnými radostmi už od rána, a šlo to vážně dobře.

Bohyně syrové kuchyně

Často se mi stává taková dětinská věc... že něco objevím, zpravidla nějaké jídlo, a pak ho musím mít pořád. Štěstí je, když ho dokážu udělat sama, což nemůžu říct například o jedné neuvěřitelně dobré polévce z Noodle baru, která mi nedá spát. Poslední dobou se mi ale, jak víte, začalo dařit na poli tataráků a tady je můj dnešní tip.

Horor z hor

Asi tak před 14 dny si Kačka Běžkařka vyrazila se Zuzkou a Martinem do Krušných hor a byl to samozřejmě povedený výlet. Na sobotní běžkování jsme zvolili běžkařský ráj Dlouhá Louka, tedy dobře upravené tratě na klasiku i bruslení, žádné děsné kopce, pěkné výhledy, parkoviště, no a pak restaurace hnedka u něj. Tedy restaurace ...

Nedělní oběd se Zdéňou, teda vlastně se Zuzkou...

Takže vlastně jak? Ve čtvrtek jsem listovala u Zuzky kuchařkou od Zdeňka Polreicha, nejdřív se mi moc nepozdávala, ale když jsem narazila na glazované telecí hrudí, vzala jsem jí na milost. Protože jsem věděla, že si v sobotu přinesu z oběda Na Kopci 0,5 l demi glace, a že v neděli přijde Zuzka na oběd, rozhodla jsem se kuchařku si vypůjčit a udělat to telecí hrudí. Nakonec jsem zvolila ještě jako bonus tažený závin, čili štrúdl.

Pod žižkovskou věží pomalu běží čas…

Takhle to alespoň zpívá Jarda Svoboda v písničce Trabandu, která mě poslední dobou dost dojímá a jmenuje se Žižkovská romance. Já nemám k Žižkovu vlastně žádný speciální vztah, ale hodně pozitivní vztah mám k restauraci Hanil, která se v těchto končinách nachází.

Už víte, co s Valentýnem? A slaví ho vůbec někdo?

Původně jsem měla v plánu napsat nějaké rádoby vtipné povídání, ale pan Cuketka mě předběhl a napsal to hrozně pěkně, koukněte: Sv Valentýn venku - jak přežít.

Tak já se nebudu opičit, ale spíš vám dám pár tipů na restaurace, které mám ráda a prozradím, co si tam dávám nejraději. Tipy jsou to samozřejmě univerzálně platné, Valentýn neValentýn, stačí vyrazit s někým, koho máte rádi. Pořadí restaurací je čistě náhodné :-).

Díky, pane Maurere!

Kdo mě zná, ten se diví a myslí si, že ho oči šidí, ale je to tak. Tentokrát si Pavel Maurer zaslouží můj dík. Samozřejmě ne, za ten známý žebříček sestavený na základě "nezávislého" hlasování odborné i neodborné veřejnosti, protože o tom si fakt myslím své. Děkuji mu za to, že v dnešním vydání přílohy Lidových novin Esprit, uveřejnil recept na tatarák tataráků, z mé oblíbené restaurace Na Kopci, kam mám v sobotu namířeno, a kde si ho skoro určitě dám. Ale proč čekat do soboty, když je teprve středa? Nakoupím, připravím, sním a v sobotu porovnán s originálem.

Štěstí se na mě usmálo, je mi 33 pryč, to není zas málo...

Po poetickém úvodu, ve kterém parafrázuji svou oblíbenou píseň dua Svěrák/Uhlíř, se vám musím svěřit s mým systémem drobných radostí. Myslím, že nejsem dítětem štěstěny, a na to, že by mi štěstí spadlo najednou z nebe, už taky nečekám.  Jenže já vlastně nerada čekám na cokoli, tak jsem si vynalezla takový systém, jak si zpříjemnit den, i když se vlastně nic mimořádného neděje. Jak to funguje?