Systém drobných radostí v praxi

Noc nic moc, takže dnes bylo třeba začít s drobnými radostmi už od rána, a šlo to vážně dobře.

Káva se povedla a pěna byla opravdu sametová. Teď právě "vařím" Finca Emporium Natural Microlot #6 z panamské farmy Graciana Cruze, samozřejmě od Doubleshotu. Káva je to slaďoučká a chutná po lesních plodech. Rovnou jsem pár zrn odsypala panu Gregorovi z Al Cafetera, protože tahle káva se nedá normálně koupit a on mi jí minulý týden moc záviděl, tak jsem se rozhodla, že mu udělám radost.

Hned v 8 napsala Zuzka, jestli půjdeme dneska na večeři do Miyabi. No to se ví.

V práci žádné špatné zprávy a ve schránce e-mail plný tipů, které restaurace navštívit v Londýně, od samotného Romana Vaňka, přeposlaný Zuzkou, která si na něm ty rady vyprosila. Za dva měsíce touhle dobou možná budeme v jedné z nich vysedávat.

Rychlá domluva s Martinem ohledně oběda. Příprava na dvě jednání u soudu, u kterých jsem ale předpokládala snadný průběh, takže se to dá do systému zahrnout. Do toho e-mail od Cuketky, týkající se výletu do Valtic, kde se pokusíme absolvovat senzorické zkoušky. Strašně se těším, radost víc než drobná.

Ve 12 sraz s Martinem na Míráku s úmyslem prémiově navštívit restauraci v Národním domě se slibným názvem Paprika Csárda. Martin se potutelně usmíval, aby z něj nakonec vypadlo, že už v téhle restauraci byl, že se mám na co těšit a on že už se těší na mojí recenzičku. Je to takové legrační paprikové peklo. Velká, dříve asi podniková železničářská, jídelna předělaná na restauraci, které všudypřítomná paprika dodává na koloritu a uprostřed stojí žebřiňák (alespoň to si pod tím slovem představuju) a u něj improvizovaný táborák. Něco neskutečného, co rozhodně vyvolá úsměv. Na stole byl stálý jídelní lístek, který ve mě pro změnu vyvolal otázku, kdo by tu proboha chtěl strávit večer u žebřiňáku? Surreálná představa.

Vybírali jsme z poledního menu a nebylo to snadné. Nakonec jsem si dala česnečku a krůtí roládu s bramborovou kaší. Česnečka mi nechutnala vůbec, avizovaný sýr v ní nebyl a jediná rozpoznatelná chuť, byla ta česneková. Roláda dopadla lépe, esteticky nic moc, chuťově obědový průměr, ale bramborová kaše byla opravdu z brambor a byla fakt dobrá. Pak přišel zlatý hřeb. Podle lístku je k dennímu menu káva zdarma, takže i při vědomí, že Al Cafetero je za rohem a rozhodně ho neminu,  jsem si dala cappuccino a Martin espresso. Slečna přinesla cappuccino se slovy: "To snad není možný, to cappuccino nejde vůbec udělat." a nelhala, udělat jí evidentně nešlo.

Martin si rýpnul, jestli to budu vůbec pít, ale rychle ho přešel humor. To cappuccino bylo hnusné po všech stránkách, pěna nebyla pěna a káva byla neskutečně přepálená a nepitelná. Dala jsem tomu tak dvě lžičky pro pobavení. Martin si nejdřív hrál na hrdinu, že své "espresso" nejméně trojnásobného objemu vypije. Seznámila jsem ho s hodnotící škálou: 1) dá se, 2) dá se s mlékem, 3) dá se s cukrem a mlékem, 4) nedá se. Nejdřív začal dvojkou a dvěma srky a přidáním cukru skončil rychle u čtyřky. Ještě pořád mi to přišlo vtipné. Maličko jsem se naštvala až při placení. Rozpočítat účet pro dva nebylo snadné. Slečna nám pěkně naúčtovala i kávu a já protestovala, že je k menu zdarma. Prý jsme neřekli, že jí chceme zdarma k menu, tak nám ji udělala na jiném kávovaru. Řekla jsem, že to je jedno, protože je tak hnusná, že by nám jí stejně účtovat neměla a ona mi s úsměvem řekla, jestli si myslím, že by jí měla jako zaplatit ona. Co na to říct? Zajímalo by mě, jestli ta z druhého kávovaru může být ještě hnusnější a jestli se jí někomu podařilo vypít. Samozřejmě to byl od Martina pěkný šprým, takže v systému má své místo, ale to finále mě spíš vytočilo.

Následoval vyhraný soud za pěkných 10 minut. Paráda, protože další jsem měla až za hodinu, takže jsem krásně stihla opravdovou kávu v Al Cafeteru a ještě jsem panu Gregorovi udělala radost kávou z Doubleshotu.

Další soud jsem taky vyhrála, takže taky radost, ale pár otázek týkajících se fungování české justice navrch, takže ten ze systému vyřazuju.

A protože kdybych pokračovala, byl by tenhle příspěvek moc dlouhý a už by to nikoho nebavilo, informace o průběhu večeře v Miyabi si vyslouží samostatnou recenzi již brzy. Zatím jen prozradím, že byla skvělá a dokonce se povedly i fotky, takže se máte na co těšit.

Neboj Pavli, nezapomněla jsem! 10. února má totiž narozeniny moje milá kamarádka Pavli a já jí tímto oficiálně přeji vše nejlepší.