Horor z hor

Asi tak před 14 dny si Kačka Běžkařka vyrazila se Zuzkou a Martinem do Krušných hor a byl to samozřejmě povedený výlet. Na sobotní běžkování jsme zvolili běžkařský ráj Dlouhá Louka, tedy dobře upravené tratě na klasiku i bruslení, žádné děsné kopce, pěkné výhledy, parkoviště, no a pak restaurace hnedka u něj. Tedy restaurace ...

Už když jsme vyráželi z Prahy, dovolila jsem si pár uštěpačných poznámek a malou vzpomínku na to, jak jsme totéž místo navštívili v trochu jiné sestavě před rokem. Vyprávění to bylo dosti sugestivní, takže jsme zastavili u pumpy a koupili si nějaké, mimochodem čerstvě připravené, bagety. To proto, abychom se po lyžování mohli najíst a zároveň se vyhnuly té avizované restauraci. Ale na lyžích byla legrace, já měla objevitelské a recenzentské touhy a stačila nevinná otázka, jestli to přecejen nezkusíme a už jsme tam seděli. Humor nás přešel záhy. Naši němečtí spolustolovníci evidentně už nějakých pár desítek minut čekali na objednání, na okolních stolech se kupily špinavé talíře a sklo, vzduch "voněl" jako v pokoji na lyžáku... prostě bylo jasné, že se od loňska nic nezměnilo a tudíž se objevitelsko-recenzentský zázrak nekoná. Ale když už jsme tam byli, začali jsme taktizovat. Že si zkusíme objednat pití, uvidíme, co se bude dít u okolních stolů, a když někdo něco dostane a nebude příliš nadávat, tak dáme i něco k jídlu. Pak jsme taktiku přehodnotili a rozhodli se, že si objednáme všechno najednou, abychom se vůbec něčeho dočkali. Na to přišel obsluhující mladík, vyslechl si objednávku a řekl, že nám přinese jen pití, a jídlo, že si máme objednat taky u něj, ale až za chvíli. A zase taktizování, jestli jako teda jo nebo raději ne. Jenže měli buchtičky se šodó, a kde si je člověk dneska dá, když do školní jídelny nechodí? Mezitím došlo k hádce mezi číšníkem a jedním hostem, který hlasitě hulákal a nazval číšníka šaškem, protože po půl hodině čekání nedostal ani to pití. No prostě děs běs.

Ale v dobré společnosti se dají přežít různá úskalí, takže jsme si na konec dali 2 česnečky a 1 hrachovku a pak všichni 3 dohromady ty buchtičky. Zuzka si s hrachovkou naběhla, protože jí nedostala, ale my byli hodní a dali jí trochu česnečky, pak si dala ty buchtičky a nakonec se nám podařilo vyprosit i tu hrachovku. Polévky byly standardní, prostě jako v hospodě na horách, za to buchtičky rozproudily debatu, jestli opravdu ve školní jídelně chutnaly přesně takhle. Z+M říkali, že jo. Já myslím, že jsme tedy měli u nás na ZŠ Nikose Belojanise nějaké šikovnější kuchařky, protože dělaly buchtičky takové nadýchanější. Šodó z vanilinového prášku bylo ale opravdu autentické, na tom se asi šikovnost kuchařek v jídelně nijak projevit nemohla, a tady nikdo rozhodně kuchařské ambice neměl. Za to kdyby se zdejší kuchař chtěl stát zemědělcem, určitě by uspěl, práškování má totiž v malíku.

Pak jsme si zapamatovali, dle psaných instrukcí, číslo stolu a odešli zaplatit k pokladně, abychom se sem nikdy, ale už opravdu nikdy, nevrátili. A kdo mě bude příští rok zase hecovat, se zlou se potáže :-).

A jaké z toho vyplývá ponaučení? Rozhodně si jeďte zalyžovat na Dlouhou Louku, z Prahy jste tam za hodinu a půl a tratě stojí za to. Určitě se ale vyhněte Horskému penzionu s restaurací Rozcestí hnedka u parkoviště, protože tenhle zážitek by vám mohl pokazit celý den! A nebojte se, nemusíte zůstat o hladu, ani si vozit svačinu, protože v nedalekém Oseku (cca. 10 minut autem), najdete restauraci Černý orel, kterou i přes malé výhrady (zejména pokud jde o počet všelijakých srdíček v interiéru a děsnou kávu) za objevitelsko-recenzentský zázrak považuju. Než se tam vypravíte, více si můžete přečíst právě tady.

P.S. Autorem fotografií u tohoto příspěvku je Martin (a jeho mobil), za jejich poskytnutí mu děkuji a na oplátku mu věnuji tuto krásnou báseň, kterou se zdráhá zhudebnit přesto, že to byl původní účel jejího vzniku.

Love skoro v Litvínove

Kochám se kouřícími komíny,

utírám si nos od rýmy,

běžky mám v autě,

puchýře na noze,

své oči prosebně upírám k obloze.

Říkám si: "To je fakt panorama,

škoda, že tu nejsi s nama" (autor. pozn.: krátce jako v Ostravě),

v té blízkosti Litvínova

mohli bychom začít znova.

Znova od začátku,

trošku na přeskáčku,

něco bychom vynechali,

něco možná přidali

a těmi komíny spolu se kochali.