Křup

Dnes to bude stručné, nezdravé a tučné. Díky The Real Meat Society jsem objevila sádlovo-škvarkovou Ameriku. A dali mi k tomu loď, kompas i mapu, tedy maso, recept i radu. Je tedy pravda, že sádlo škvařím velice zřídkakdy. Dělala jsem to, no možná tak pětkrát. Vždycky klasicky, na sporáku ve velkém tlustostěnném hrnci nebo ve velké pánvi. Nejméně 2x se mi škvarky podařilo trošku připálit a to je k vzteku. Teď už se mi to nestane. Už napořád totiž budu škvařit v troubě!

Kdo sleduje TRMS na twitteru, mohl si na sobotu zamluvit kousek sádla z přeštíka, jako prázdninový dárek před dovolenou. No ano, škvařit sádlo v téměř 40 stupních vyžaduje hodně nadšení pro věc, ale to mi vážně nechybí a takových se našlo dost. A Michaela nám navíc dala radu, jak se sádlem naložit, t.j. šoupnout ho do trouby a nechat pomalu péct na 120 stupňů. To je celé. Funguje to skvěle, nesmrdí to, nepálí se to a jsou z toho parádní tmavé křupavé škvarky.

Vlastně to úplně celé není. Já totiž neškvařila obyč hřbetní sádlo, škvařila jsem vepřový lalok, čili podbradek, protože mi řezník Zdeněk položil šalamounskou otázku, jestli mám na škvarcích ráda maso. Kdo ne? Vyfasovala jsem tedy lalok (řekněme něco kolem kila) nakrájený asi na centimetr silné plátky. Nakrájela jsem plátky na kostičky, dala je do litinového pekáče a to vše do trouby na 120 stupňů na cca 4 hodiny, možná o fous déle. Sádlo jsem průběžně slévala do sklenice, stejně průběžně jsem ochutnávala škvarky, až byly dokonalé - křupavé a tmavězlaté (solila jsem až vyškvařené škvarky).

Michaela radí dělat z laloku i guanciale, bez kterého se neobejde pasta all´ amatriciana. Mám v plánu jít na něj cestou Cuketkovy slaniny, pokud to nevykoumu jinde jinak. Tak jako tak, škvarky jsou z něj boží. Čili lalok, děcka, to je oč tu běží!

P.S. A samo, že jsem neměla troubu puštěnou jen tak "na prázdno", nezapomeňte, že nastává čas omáčky z pečených rajčat.