Po poetickém úvodu, ve kterém parafrázuji svou oblíbenou píseň dua Svěrák/Uhlíř, se vám musím svěřit s mým systémem drobných radostí. Myslím, že nejsem dítětem štěstěny, a na to, že by mi štěstí spadlo najednou z nebe, už taky nečekám. Jenže já vlastně nerada čekám na cokoli, tak jsem si vynalezla takový systém, jak si zpříjemnit den, i když se vlastně nic mimořádného neděje. Jak to funguje?
Raduju se hned ráno, když se mi povede káva (i pěna, pochopitelně), když potkám někoho milého cestou do práce, když mě v práci nečeká nic hrozného, nebo ještě lépe nic a nikdo, když mi kolem desáté zavolá Zuzka a pak už se těším na oběd. Oběd je naprosto zásadní součást systému. Chce to jít s někým bezva, někam, kde to je bezva a bezva je, i když mě/nás tam znají a kromě dání si něčeho dobrého k jídlu, si můžeme i poklábosit. Úplně nejvíc bezva je, když můžu po obědě ještě zajít do Al Cafetera nebo do Café Lounge na kávu, ale říkám "drobné radosti", takže tohle se stane tak max. jednou za týden. No a po obědě začínám jako ráno, raduju se, když mě v práci nečeká nikdo a nic, když mi stoupne karma na SCUKu, když dostanu nějaký fajn mail třeba s pozváním na večeři, a když mám večerní plány, tak už se začínám těšit na večer. A pak si ten večer užiju, nebo si alespoň něco dobrého uvařím, něco vtipného napíšu nebo něco pěkného přečtu a pak jdu na kutě a těším se, že zítra to bude ještě mnohem lepší než dnes.
Raduju se hned ráno, když se mi povede káva (i pěna, pochopitelně), když potkám někoho milého cestou do práce, když mě v práci nečeká nic hrozného, nebo ještě lépe nic a nikdo, když mi kolem desáté zavolá Zuzka a pak už se těším na oběd. Oběd je naprosto zásadní součást systému. Chce to jít s někým bezva, někam, kde to je bezva a bezva je, i když mě/nás tam znají a kromě dání si něčeho dobrého k jídlu, si můžeme i poklábosit. Úplně nejvíc bezva je, když můžu po obědě ještě zajít do Al Cafetera nebo do Café Lounge na kávu, ale říkám "drobné radosti", takže tohle se stane tak max. jednou za týden. No a po obědě začínám jako ráno, raduju se, když mě v práci nečeká nikdo a nic, když mi stoupne karma na SCUKu, když dostanu nějaký fajn mail třeba s pozváním na večeři, a když mám večerní plány, tak už se začínám těšit na večer. A pak si ten večer užiju, nebo si alespoň něco dobrého uvařím, něco vtipného napíšu nebo něco pěkného přečtu a pak jdu na kutě a těším se, že zítra to bude ještě mnohem lepší než dnes.
Co říkáte, necháte se inspirovat? A co dělá radost vám? Podělte se se mnou o své radosti klidně v komentářích :-).
A po delším takovém "guru úvodu" to teďka přijde. Po nasměrování panem Cuketkou, jsem včera objevila príma thajskou restauraci v bezprostřední blízkosti mého bydliště, není to paráda? Jasně, v Řeži je to nepochybně fajn, jen je to trošičku z ruky. Kdežto Pod Lipka 8, to mám coby kamenem dohodil a jídlo tu mají o maličko propracovanější. Navíc intimní atmosféra, romantická terasa... hlasí se někdo? Jaké to v restauraci Kinari doopravdy je, si můžete přečíst zde.
A teď jdu pomalu spát a nechám si něco pěkného zdát... třeba jak mě šéfredaktor Eura prosí na kolenou, abych pro ně začala psát recenze.
Restaurace Kinari, Pod Lipkami 8, Praha 5
Restaurace Kinari, Pod Lipkami 8, Praha 5
a ja uz ted vim, co bude moje ranni rutina - k memu naprosto zasadnimu jidlu dne - bez kterého nevyjdu - snídani, si budu čist tvuj blog, o kterem vim, ze me do zacatku dne naladi a udela mi radost..
OdpovědětVymazatmusím s tím jen a jen souhlasit. od dnešního dne se sem budu vracet a čekat na recenze a recepty. Jen tak dál :-)
OdpovědětVymazatDíky, budu snažit být vaší drobnou radostí :)
OdpovědětVymazattakze dnesni drobnou radosti je objev tveho blogu a receptu na tatarak, mnam. gerbill z teplakova
OdpovědětVymazatJá myslela, že ty už si tatarák nikdy nedáš (mrk, mrk).
OdpovědětVymazat