Polévka je povinná ...

... zvlášť, když zima začíná. Přátelé, přiznejme si to, dneska bylo opravdu hnusně, že by ani mlžného koně Kajetána ven nevyhnal (a kdo ví, odkud mám Kajetána, získává titul "Můj nejmilejší čtenář"). Na horách asi ne, protože ani jeden z mých šéfů nebyl v práci, což značí, že je ideální počasí na běžky, ale v Praze to bylo šedivé, mokré a studené peklo. Na twitteru Šálku jsem se dokonce dočetla, že dnes je nejdepresivnější den v roce, tak tomu by to počasí přesně odpovídalo. Můj den byl ovšem skvělý. Ráno jsem po pár dnech nemoci vyrazila do práce, rozumějte z Náplavky na Staromák pěkně oklikou přes Můj Šálek Kávy, vyzvedla si kávu, dokoupila filtry a dala si naprosto dokonalé cappuccino. Pak jsem vážně moc pracovala, kolem dvanácté jsem se vypravila za Emilkou, abych zjistila, že se vůbec nepočůrala, chápete to? Moje roztomilé pětiměsíční štěně, co už několik dní dělá lehni, jen naznačím, že se chystám vydat povel, konečně přestalo doma čůrat. A víte co, odpoledne byla doma 6 hodin sama, protože jsem se v té práci nadobro zasekla a doma ani loužička. Možná jste mi dřív nevěřili, že je to ten nejúžasnější pejsek na světě, ale teď už nemůže pochybovat vůbec nikdo. No a po poledním venčení Emilky jsem se konečně vypravila do týden otevřené Plavecké Polévky, která se překvapivě nachází v Plavecké ulici, hned vedle mé oblíbené Olivy, tam, kde byl dřív The Noodle Bar. A tom to vlastně dneska všechno bude.

Když před pár měsíci Noodle Bar zavřeli, bylo mi to líto, měla jsem to tam ráda. Jasně, obsluha někdy nestála za nic, ale měla jsem tam svá oblíbená jídla a zůstalo mi dost vzpomínek. Co naplat, svět se mění a tenhle podnik s ním. Barevný interiér s nepohodlným sezením se proměnil ve střídmý, snad severského typu, s krásnými židlemi, 5 stoly, z nichž dva jsou opravdu velké a příjemným velkým barem, na kterém je spousta domácích sladkostí. Zvlášť ty sušenky vypadaly opravdu dobře.

Ve 13.30 byla ale polévkárna prázdná, nebyl tam ani můj obědový společník, který na sebe rád nechává čekat a ví, že je jeden z mála, kterému to dokážu bez řečí odpustit (jenom jsem mu přátelsky pohrozila pěstí). Takže asi pochopíte, že mi bylo trapné vytáhnout foťák a nějak kloudně to zdokumentovat. Spokojte se tedy s reportážní fotografií z mého iPhonu, ostatně žádné velké fotografické umění ode mě stejnak neočekáváte.

Podstatné je, že každý všední den (8-18) je na výběr ze tří druhů polévek, dnes polévka z hlívy ústřičné, cibulačka a polévka z růžičkové kapusty (standardní 35 a velká 45 Kč) a jednoho hlavního jídla, které  představovalo kuře v rozmarýnové krustě se šťouchanými brambory (95 Kč), a když si dáte polévku a jídlo, vyjde vás to na 120 Kč. K chuti může přijít i čaj z čerstvé máty za fajn 40 Kč/konvice nebo horký mošť či vodovoda. A káva, no... bála jsem se jí. Za barem je dvoupákový Catler s integrovaným mlýnkem, cukr k čaji byl Caffé Mauro a jestli jsem dobře slyšela, tak milá obsluhující dáma s milým panem majitelem řešila právě cosi okolo toho kávovaru a já došla k závěru, že si kávu nedám, ani jako oběť na oltář SCUKu. Ale zas ty sladkosti na baru přímo vyzývají k tomu, aby se tam člověk stavil na snídani a k snídani já zas kávu ráda. Zkuste to někdo za mě, a dejte vědět.

Já za vás zkusila cibulačku a to kuře. Obojí velmi dobré, leč, abyste mi mohli nadávat do foodnácků, lehce nedotažené nebo spíš přetažené. Co tím chce slečna autorka říci? Nedotažená byla na cibulačce cibule, byla příliš málo osmažená a do cibulačky to trvá dlouho, zvlášť když jí vaříte kotel, dovedu si představit, že by smažení cibule trvalo doslova hodiny. Téhle ke smažené tmavé dokonalosti chybělo hodně. Přetažená mi připadala množstvím pepře (a to jsem ukázkově nastydlá a horní i dolní cesty dýchací mi všelijak znepříjemňují život), ovšem Lukáš se sháněl po pepři, čili těžko soudit. 

Ale to kuře, to bylo fajn. Shodou okolností jsem včera narazila u Ruhlmana na "nejlepší smažené kuře na světě", říká on, tak mi to nemusí až tak dělat starost. Já mám totiž ráda smažené kuře, a ano, občas byste mě mohli potkat i v KFC, ale nezdravte mě tam, propadla bych se hanbou. Jenže teď jsem za vodou, usmažím si podle Ruhlmana a ještě z toho bude článek na blog. Do té doby se klidně můžu spokojit s parádním křupavým docela nemastným smaženým kuřetem v polévkárně. Nemám výhrady. Moc mi nejely šťouchané brambory, byly trošku studené a ta slanina, kterou mám samozřejmě obyčejně ráda, se s tím kuřetem trošku tloukla, ale příště je vyměním za salát nebo pečivo, které mimochodem vypadalo tak nějak domácky, ale na původ jsem se nezeptala.

Sladkostem jsem odolala, ale jen proto, abych příště mohla pokušení podlehnout.

A jaké je poselství tohohle příspěvku? Prosím vás, běžte tam, opravdu je to tam příjemné a nějak z toho kouká vůle dělat věci poctivě a dobře. A když vás/nás tam bude chodit hodně, třeba na sebe ten podnik vydělá, třeba vydělá i na nový kávovar, mlýnek, baristický kurz a výběrovou kávu (že si ta holka nedá pokoj) a bude to parádní místo na celodenní posezení než se překulíte vedle na večeři do Olivy nebo o ulici dál Na břeh Rhony, do vinotéky, která mě chytla za srdce hned při první návštěvě, ale o tom zas někdy jindy.