Nedělní oběd se Zdéňou, teda vlastně se Zuzkou...

Takže vlastně jak? Ve čtvrtek jsem listovala u Zuzky kuchařkou od Zdeňka Polreicha, nejdřív se mi moc nepozdávala, ale když jsem narazila na glazované telecí hrudí, vzala jsem jí na milost. Protože jsem věděla, že si v sobotu přinesu z oběda Na Kopci 0,5 l demi glace, a že v neděli přijde Zuzka na oběd, rozhodla jsem se kuchařku si vypůjčit a udělat to telecí hrudí. Nakonec jsem zvolila ještě jako bonus tažený závin, čili štrúdl.

Pod žižkovskou věží pomalu běží čas…

Takhle to alespoň zpívá Jarda Svoboda v písničce Trabandu, která mě poslední dobou dost dojímá a jmenuje se Žižkovská romance. Já nemám k Žižkovu vlastně žádný speciální vztah, ale hodně pozitivní vztah mám k restauraci Hanil, která se v těchto končinách nachází.

Už víte, co s Valentýnem? A slaví ho vůbec někdo?

Původně jsem měla v plánu napsat nějaké rádoby vtipné povídání, ale pan Cuketka mě předběhl a napsal to hrozně pěkně, koukněte: Sv Valentýn venku - jak přežít.

Tak já se nebudu opičit, ale spíš vám dám pár tipů na restaurace, které mám ráda a prozradím, co si tam dávám nejraději. Tipy jsou to samozřejmě univerzálně platné, Valentýn neValentýn, stačí vyrazit s někým, koho máte rádi. Pořadí restaurací je čistě náhodné :-).

Díky, pane Maurere!

Kdo mě zná, ten se diví a myslí si, že ho oči šidí, ale je to tak. Tentokrát si Pavel Maurer zaslouží můj dík. Samozřejmě ne, za ten známý žebříček sestavený na základě "nezávislého" hlasování odborné i neodborné veřejnosti, protože o tom si fakt myslím své. Děkuji mu za to, že v dnešním vydání přílohy Lidových novin Esprit, uveřejnil recept na tatarák tataráků, z mé oblíbené restaurace Na Kopci, kam mám v sobotu namířeno, a kde si ho skoro určitě dám. Ale proč čekat do soboty, když je teprve středa? Nakoupím, připravím, sním a v sobotu porovnán s originálem.

Štěstí se na mě usmálo, je mi 33 pryč, to není zas málo...

Po poetickém úvodu, ve kterém parafrázuji svou oblíbenou píseň dua Svěrák/Uhlíř, se vám musím svěřit s mým systémem drobných radostí. Myslím, že nejsem dítětem štěstěny, a na to, že by mi štěstí spadlo najednou z nebe, už taky nečekám.  Jenže já vlastně nerada čekám na cokoli, tak jsem si vynalezla takový systém, jak si zpříjemnit den, i když se vlastně nic mimořádného neděje. Jak to funguje?