Malá ostružina na dortu

V úterý jsme si vyrazili v rámci Grand Restaurant Festivalu do restaurace Alcron. Před rokem tahle restaurace schytala kritiku za to, že účastníky GRF přestěhovala do La Rotonde a ošidila je tak o zážitek z útulnějšího a intimnějšího prostředí Alcronu a jeho téměř bezchybné obsluhy. Tentokrát k žádnému nemilému překvapení nedošlo, právě naopak.

Nevím, jestli to máte někdo podobně, ale pro mě má Alcron zvláštní kouzlo něčeho hrozně nóbl. Něco jako Ritz v Londýně nebo Plaza v New Yorku. Něco, co má styl. Moje prateta Eva byla trochu bohémka a trochu dáma z dobré společností. Kamarádila se s Janem Werichem, chodila do "číny" ve Vodičkové a prostě na svou dobu žila zajímavým a pro mě lákavým životem. Já jsem jí vlastně moc nepoznala, ale myslím, že jsem trošku po ní. Táta mi o ní vyprávěl jak sedávala v lobby v Alcronu a já si to pak představovala a přála jsem si to taky. O to víc, když jsem tam pak doopravdy byla a viděla ta nádherná malá pruhovaná křesla, která tam mají (teď jsou přestěhovaná v Be Bop Baru). Nějak se vidím, jak sedím v tom křesle, píšu si něco na iPadu, přijde ke mně Roman Paulus, prohodíme pár vtipů a pak mě vezme něco ochutnávat do kuchyně :).

Ve skutečnosti jsem v uterý v tom křesle seděla, dávala si výborný drink Honey n´ Basil, mluvila se šéfkuchařem Romanem Paulusem a byla i v té kuchyni. Ale ujídat z hrnců mě teda vážně nenechali. Tak popořadě.

V rámci GRF jsme si objednali tříchodové menu, udělali si rezervaci na 19.15 a byli jsme zvědaví na srovnání se Zlatou Studní. Měli jsme připravený pěkný stůl i malou stoličku pro kabelku, objednali si aperitiv (přála bych vám vidět ty krásné skleničky na Martini) a pak už to šlo všechno jako po másle. Po mandarinkovo-citrusovém másle, zauzeném másle, másle s chilli i másle s bylinkami, které jsme dostali na žulové desce k výběru pečiva. Pokud se ptáte proč tu nejsou fotky, odpověď není, že jsem neměla foťák, ale proto, že to bylo tak hrozně fajn, že jsem zapomněla fotit.

Prvním chodem byla mušle svatého Jakuba au pistou s lilkovou raviolkou. Předkrm se podával v hlubokém talíři, byla to hustá zeleninová směs s bílými fazolkami a zeleninou, na ní pak byla vláčná čerstvá mušle, domácí raviola s lilkovým pyré, a to celé bylo ještě doplněné bílou lehkou pěnou. Fantastické jídlo do téhle zimy, kterého bych snědla 2x tolik.

Hlavní jídlo představoval glazírovaný hovězí pupek s miso omáčkou a bramborovou kaší zauzenou v jasmínovém čaji. Nemám slov, abych vám popsala, jak to bylo dobré. Tak vám povím, že pokrm byl servírovaný bez omáčky, food styling byl čistý a jednoduchý a omáčkou jídlo doplnil až právě zmiňovaný Roman Paulus. Udělali jsme pár dobrých vtipů o tom, na čí pupek má tu omáčku vlastně nalít, dozvěděli jsem se, co máme na talíři před sebou a pak už jsme pomalu začali kout pikle, jestli bychom si to mohli dát celé ještě jednou dokola. Miso polévka mi moc nechutná, vždycky v ní cítím něco, co mi nejede. Přesto, že podávaná omáčka byla mnohem koncentrovanější, byla skvělá. Problém tedy netkví v pastě z fermentovaných sojových bobů, ale v té polévce. Na tohle jídlo se chci do Alcronu rozhodně vrátit.

Ještě vám prozradím, že ten večer byl v restauraci i Jaromír Hanzlík v doprovodu MUDr. Cimického a jejich partnerek. Trošku závistivě jsme koukali na to, jak je Roman Paulus odváděl do kuchyně. To jsme ještě netušili, že tam budeme moct taky. Byla to paráda, mohli jsme všude šmejdit a na všechno se ptát, viděli jsme, jak se připravují naše dezerty, že jim nechybí měděné rendlíky ani nepostradatelný bílý KitchenAid. Pracovat bych tam ale asi nechtěla, snídaňová směna nastupuje už ve 4.30, pár hodin po té, co končí ta večerní.

Dezert už byl ta pověstná ostružina na dortu, kterou jsem vám vyfotila, protože už jsem věděla, že o tomhle zážitku budu muset stůj co stůj napsat. Měla to být tyčinka caffe latte s mléčnou pěnou a sorbetem z lesních plodů. Já bych to nazvala spíš řezem než tyčinkou, ale i zvána jinak chutnala by stejně dobře. No vlastně nejlepší byl asi ten sorbet, ale obojí společně fungovalo skvěle. Chuť sorbetu byla hodně intenzivní, parádně letní, to si člověk ani nepřipouštěl, jaká ho venku čeká zima. Káva Illy byla připravená dobře, i když Doubleshot by určitě Alcronu slušel líp. Úplně si dovedu představit vlastní Alcron směs, která by se měnila pěkně podle sezóny, žádné unifikované Illy.

Sluší se dodat, že všechny chody doprovázela vína od pana Horta, ale byla prezentovaná dost rychle a stručně, takže do bližšího popisu se pouštět nebudu. Jenom vám poradím, ať se rychle kouknete na stránky GRF a zarezervujete se místo. Ještě stále jich zbývá pár k rezervaci a byla by opravdová škoda je nevyužít. Celé menu i s vínem stojí rovných 600 Kč a i kdybyste si měli udělat radost večeří venku jen jednou za rok, považuju to za rozumnou investici.

A když už tam budete, neošiďte se ani o drink v Be Bop Baru, mají tam speciální podlahu jakoby z gumy, na které se nerozbíjí skleničky. Třeba vás to pan barman nechá zkusit. Jen tedy nevím, komu tím prospějete.