Když vás život netěší, tak vás jídlo utěší?

Tohle téma mám v hlavě víc než týden. Když jsem se nad ním začala zamýšlet, ještě jsem nevěděla, že dám impulsivně po 8 letech v práci výpověď a prostor pro comfort food se tak otevře v největší možné míře. A víte co? Necpu se křidýlky z KFC, nemizí ve mně tabulky čokolády, neohryzávám jehněčí kolínka a už vůbec do sebe nelámu tequilu. Funguje tedy jídlo jako útěcha/potěcha (lepší překlad pro comfort food mě nenapadá)? Máte nějaké jídlo, které ve vás dokáže navodit pocity dobré nálady a klidu? Já totiž asi ne.

Téma vzniklo tak, že jsem si z nevím jakého důvodu vzpomněla na ruské vejce. Pamatujete? Vy co je vám alespoň 30 přece musíte. Já jsem ho milovala. Těm, kteří netuší o čem je řeč, ho popíšu jako takový chlebíček, ale bez chleba. Byla to bílá plastová miska a v ní salát (asi vlašák nebo bramborový), na salátu půlka vejce natvrdo důkladně zalitá majonézou, plátek šunky, vějíř z nakládané okurky a nějaká ta kudrnka, aby se neřeklo. Jedlo se nejlépe s rohlíkem, ale šlo to i bez. Máma mi ho kupovala, když jsem musela třeba k doktorovi a bála jsem se. Můj brácha ho nijak zvlášť rád neměl, takže když se nepříjemná událost týkala obou, dostávali jsme tzv. kornoutky. To byl kornoutek jako na zmrzlinu plněný brutálně sladkým máslovým kakaovým krémem. Znáte? To bylo naše comfort food. A pak ještě takové ty původní arašidové křupky.

Na gymplu jsme s kamarádkou Katkou konzumovaly ve velkém suché neplněné rakvičky. Balíček po deseti kusech pro nás nebyl žádný problém. Když jsem pak studovala v Itálii, chodily jsme s Leticií na zmrzlinu k Giannimu a když bylo nejhůř, tak na pizzu do takového spíš take-away, ale dalo se tam i sedět. A pak už nevím. Co jsem dospělá holka, nemám asi žádné opravdové comfort food. Jasně, kdyby někdo dokázal udělat něco, co chutná přesně tak, jako to dělala máma, asi by mi to vehnalo slzy do očí, ale dojetí nemá s útěchou co dělat. Možná spíš naopak.

Jídlo mi samozřejmě přináší radost a klid v duši pořád. Jenže už není tak důležité co, ale kde a s kým. Prvenství v oblasti "kde" drží jednoznačně Cafe de Paris, o kterém jsem v sobotu psala v LN. Byla jsem tam, když jsem byla nejšťastnější na světě a byla jsem tam i když mi bylo skoro úplně nejhůř. Když jsem byla šťastná, byla jsem prostě šťastná, to bych byla ten den asi kdekoliv. Ale nebrečet, užít si večer a cítit se jakžtakž dobře i v té druhé situaci, na to bylo potřeba Cafe a Zuzka. Za měsíc po tom, jsem si to zopakovala, zase v Cafe, tentokrát s Ondřejem a zase bez slz, i když mi nebylo o moc lépe. Příští týden tam jdeme se Zuzkou a Ondřejem  "slavit" mojí výpověď. Nenapadlo mě jít jinam. Tohle místo na mě prostě funguje. Taky funguje cappuccino v Cafeteru a v Šálku. Platí na mě Martin, Pavli, Magda ... Cappuccino je spíš na menší bolístky. Když se hroutí svět, je třeba kotíček (entrecôte). Bežné splíny zažene i sushi z Hanilu, to ale nejlépe s bráchou nebo s tátou.

Přála bych si mít nějakou oblíbenou cukrárnu. Najde se někdo, kdo si vzpomene na "Modrého psa ležícího naznak" ve Pštrossově ulici? Tam se dal dobře zahánět stres a strach ze zkoušek na VŠ. Bohužel tam nebyl moc dlouho. I tak doufám, že až si za 40 let budu chtít Zuzce vylít srdce, budeme chodit do nějaké cukrárny, kde budou mít dobré dortíky i kávu a my nebudeme nerudné staré báby, ale milé stařenky, které kromě bolavých kolen nebudou mít žádné větší bolístky.

Jak jste na tom s jídlem pro radost vy? Máte nějaký stoprocentní gastronomický lék na smutky a stresy. A stačí ho užít doma nebo se musí podávat ve společnosti a na nějakém konkrétním místě. K alkoholu mám respekt, tak ten sem raději tahat nebudeme.